římské právo otázky ke zkoušce

a) deklaratorní rozsudek - nejčastější, jenom konstatoval existenci práva

b) konstitutivní rozsudek - málo často, rušil nebo měnil existující práva

Tento rozsudek byl definitivní, konečný, závazný pro obě strany sporu, nikdo ten spor nemohl znovu otevřít, vrátit se k němu.

Legisakční řízení rozlišuje 5 možných žalob-3 rozhodovací a 2 exekuční.

Rozhodovací žaloby:

a) legis actio sacramento

Nejstarší druh žaloby, vždy s procesní sázkou-žalobce a žalovaný se vsadili. Žalobce vyzývá žalovaného, aby uznal nebo popřel jeho nárok. Pokud žalovaný uzná nárok, vynáší se rozsudek; pokud žalovaný to popře-žalobce vyzývá žalovaného, aby přísahal (náboženská přísaha zakládající procesní sázku), že když spor prohraje, zaplatí pokutu ve stejné výši. Sázka poraženého propadla zprvu bohům, později státu. Spor se rozhodl rychle, žalobce musel mít pádné důkazy, ale každý neměl peníze na tento proces.

b) legis actio per iudicis postulationem

Druhá nejstarší žaloba. Žalobce se dožaduje, aby magistrát stanovil soudce, který rozhodne spor.

c) legis actio per condictionem

Výzva k dobrovolnému plnění ve lhůtě 30 dnů - žalovaný má buď uhradit škodu, nebo se má dostavit před praetora, který spor rozhodne.

Exekuční žaloby:

d) legis actio per manus iniectionem

Žalobce „uchopí“ dlužníka a odvede ho k sobě do domácího vězení na 60 dní – během této doby ho musí alespoň 3x vystavit na římském fóru (před praetorem, před veřejností) – tam za něj můžou zaplatit známí, rodina, atd. Když nikdo nezaplatí, mohou si s ním věřitelé dělat, co chtějí(právo prodeje do otroctví).

e) legis actio per pignoris capionem

Nebyla to žaloba v pravém slova smyslu – sloužila k svémocnému zabrání věci (nezahajovala soudní řízení). K jejímu uplatnění stačilo pronesení slavnostních slov. Sloužila hlavně k vymáhání pohledávek, které měly vztah k veřejnému či sakrálnímu právu.

Jakmile se začaly společenské vztahy více vyvíjet, musely být nepružné formy jednání odstraněny a tím vznikl nový proces = proces formulový.

b) formulový proces

Formulový proces vznikl v soudní praxi cizineckého praetora(praetor peregrinus) ve 2. století př.n.l. Formulový proces byl pružnější a volnější než legisakční. Praetor určoval, jaké právo se bude aplikovat(formulový proces se týká ius civile i ius honoraria) a jak se bude ve druhém stádiu postupovat=instrukce-soudce jí byl vázán. Žalobce uvádí nové skutečnosti, které nebyly v žádném žalobním vzorci zpracované. Pokud praetor uznal nárok, vytvořil novou žalobu na základě výpovědí sporných stran ve stadiu in iure. Vylíčil v ní skutkový základ(intentio), zhodnotil uvedená fakta a na konci dal příkaz k odsouzení nebo osvobození žalovaného(kondemnace). Písemná podoba instrukce byla nazvána formula, kterou byl soudce ve druhém stádiu vázán, měl jen prověřit pravdivost výpovědí stran.