římské právo otázky ke zkoušce

Litiskontestaci můžeme považovat za novaci-ne dobrovolnou(novatio voluntaria), ale nutnou(novatio necessaria). Vzniká na základě procesního pravidla, kdy nárok žalobce se mění na nárok na odsouzení žalovaného. Povinnost žalovaného se mění na povinnost splnit rozsudek, který bude vynesen. Původní práva a povinnosti definitivně zrušeny, platí zásada Ne bis de eadem re.=Ne dvakrát o téže věci.

b) vylučuje změnu formule

Tato možnost nastává pouze v mimořádných situacích(např. zemřel-li soudce, žalobce nebo žalovaný).

c) právní vztah v okamžiku litiskontestace se stal základem pro vynesení rozsudku

Pokud někdo žaloval pohledávku, která v okamžiku litiskontestace nebyla dospělá, žalobce ztrácel spor. Pohledávka u zástavního práva byla dospělá v uhrazovací(realizační) fázi(viz ot. č. 7).

d) všechny žalované nároky přechází na dědice

e) věc, která byla předmětem sporu, nesměla být ani žalobcem, ani žalovaným, zcizena

f) žalovaný ručí za vyšší náhradu

Rozsudek je výsledkem 2. stadia řízení(apud iudicem). Stadium apud iudicem se odehrává třetí den po litiskontestaci. Jádrem tohoto řízení je důkazní řízení vedené soudcem. Musely se ho účastnit obě strany. Pokud přišla pouze 1 strana, soudce chvíli počkal a poté vynesl rozsudek ve prospěch přítomné strany. Z rozsudku neexistuje odvolání!!! ŘP nezná opravné prostředky. Rozsudek ihned nabývá právní moci. Pokud se liší tvrzení ve formuli a prokázané skutečnosti, dochází k odmítnutí žalobce a ztrátě jeho nároku(pluspetice). Rozsudek měl vždy podobu peněžité sumy.

Již u kontraktů jsme rozlišovali actiones bonae fidei(žaloby v dobré víře), kdy se bere ohled na slušnost a poctivost stran(často ale zdlouhavé jednání), a actiones stricti iuris(žaloby přísného práva), kdy se žaloby projednávaly rychle, stroze a přísně, k ničemu se nepřihlíželo(např. k vedlejším ujednáním). Rozsudek má deklaratorní povahu=nevytváří nová práva jako konstitutivní, ale vyhlačuje existující práva, co právem je a co není. Rozsudek je závazný, považuje se za pravdu.

c) kogniční řízení

Kogniční řízení je poslední fází římského civilního procesu. Od formulového procesu se líší tím, že některá nově vznikající práva patří pouze úředníkům, proto první stadium nekončilo litiskontestací, ale rozsudkem. Jedná se tak o řízení mimořádné. Soudní pravomoc má nově i císař. Ze soudní pravomoci císaře vzniká reskriptový proces za císaře Diokleciána. V kogničním řízení odpadlo 2. stádium. Na přelomu 3. a 4. století n.l. se kogniční řízení stalo jedinou řádnou formou soudního řízení v celé říši. Upevnilo se rozdělení soudů na nižší a vyšší, což se stalo základem pro odvolací řízení(apelační). Zmizel princip pekuniární kondemnace. Litiskontestace je v okamžiku, kdy strany končí svá podání před soudem. Nepřítomnost jedné ze stran není nezbytně důvodem k odsouzení(pokud není žalovaný přítomen, neznamená to, že rozsudek bude v jeho neprospěch×formulový proces). Pluspetice nově nevede ke ztrátě žalobního nároku(procesu), žalobce platí pouze zvýšené soudní výlohy.