římské právo otázky ke zkoušce

-dědic musí závazky hradit i ze svého majetku(podle principu univerzální sukcese se nedědí jen práva, ale i závazky)

-dědic se mohl dohodnout s věřiteli, uzavřít s nimi mandátní smlouvu(viz ot. č. 17)

-mohl uzavřít smlouvu o částečném prominutí pozůstalostních dluhů

-otrok, který byl testamentem propuštěn na svobodu=libertin neručil za dluhy

Beneficium inventarii

Beneficium inventarii neboli dobrodiní inventáře chrání dědice proti předlužené pozůstalosti. Dědic měl praetorem stanovenou dobu na rozhodnutí, zda přijme dědictví=deliberační lhůta(dědic musí začít do 30dní po tom, co se dozvěděl o delaci a skončit ji do 90 dnů). V této době došlo k sepsání veškerého zůstavitelova majetku.

Beneficium separationis

Beneficium separationis neboli dobrodiní separace umožňovalo za určitých okolností oddělit majetek dlužníka, který se stal dědicem, od pozůstalosti, aby byly chráněny zájmy pozůstalostních věřitelů. Věřitelé zůstavitele byli uspokojeni z dědictví, nemohli požadovat uspokojení z majetku dědice(dluhy se dědí jen do výše hodnoty pozůstalosti). O této separaci rozhodoval praetor případ od případu.

Beneficium abstinendi

Jedná se o právo odmítnout dědictví.

Odnětí dědictví mohlo nastat tehdy, když se dědic provinil proti zůstaviteli nebo jeho poslední vůli. V tomto případě dědictví propadá státu.

Vydržení pozůstalosti(usucapio pro herede) je zvláštním případem nabytí dědictví. Původně dědictví(pokud nebylo intestátních dědiců ani testamentu) bylo majetkem ničím, tedy prostředkem volné okupace. Lex duodecim tabularum(Zákon 12 desek) vydržení omezuje a intestátní posloupnost je převedena na nejbližšího agnáta. Na držitele pozůstalosti se pohlíželo jako na dědice, který postavení dědice získal vydržením. Držitel musel mít pasivní testamentární způsobilost.

Spoludědictvím k věcem nedělitelným vznikalo společenství mezi dědici=consortium. Jedná se o vývojové východisko pro spoluvlastnictví a společenskou smlouvu. Consortium nemusí být trvalé. Existuje možnost rozdělení pozůstalosti a vzniku individuálního vlastnictví.

Kollační povinnost viz ot. č. 24

Kollační povinnost je povinnost, kdy jeden ze spoludědiců je povinen přidat k pozůstalosti, která má být rozdělena, vlastní majetek. Tento institut vychází z praetorského práva. Kollační povinnost nastává i tehdy, pokud emancipovaný syn žádá o dědictví podle skupiny unde liberi. Kollaci podléhá i věno.

Akrescence dědického podílu a osudy uprázdněného dědictví

Pokud jeden ze spoluvlastníků zemře a na jeho místo nikdo nenastoupí, přirůstá uprázdněný podíl k podílům ostatních spoludědiců. Akrescencí se přiměřeně zvětšují podíly ostatních spoluvlastníků. Omezení akrescence nastává za principátu, kdy uprázdněné podíly přirůstaly jen spoludědicům, kteří byli zůstavitelovými descendenty nebo ascendenty do 3. stupně. Za Justiniána se navrací k předchozímu systému. Dědictví se uprazdňovalo, byl-li jediný dědic a nestihl nabýt dědictví, protože zemřel; v tomto případě se z pozůstalosti stává odúmrť, která připadá státu.