římské právo otázky ke zkoušce

Otázka č.27 Posloupnost proti testamentu, ležící pozůstalost, beneficium separationis a inventarii

Posloupnost proti testamentu

Jedná se o posloupnost intestátních dědiců(dědiců ze zákona), přestože zůstavitel projevil poslední vůli testamentem. Důležitou roli hrají dědici vlastní a nutní(heredes sui et necessarii), kteří mají formální práva nepominutelných dědiců(osoba, která má nárok domáhat se i přes závěť svého zákonného dědického podílu nebo jeho části (tedy tzv. povinného dílu), pokud ovšem dotyčný nebyl platně vyděděn). Zůstavitel je v testamentu nesmí opomenout. Dědici museli být jmenováni(potomci jménem, ostatní dědici tak, aby bylo patrné, o koho se jedná). Zůstavitel jim mohl přiřknout podíl nebo je bez udání důvodu vydědit. Důležité bylo postavení syna-pokud nebyl v testamentu výslovně zmíněn, byl testament neplatný pro nespravedlnost. Pokud byl vyděděn, musel být vyděděn výslovně pro svou osobu. U ostatních osob stačí vydědění všeobecným prohlášením. Pokud nejsou nepominutelní dědici zmíněni v testamentu, nastupuje posloupnost proti testamentu, kdy nepominutelní dědici dědí spolu s testamentárními. Posloupnost proti testamentu realizoval praetor udělením držby pozůstalosti těm, které za nepominutelné dědice považoval. O držbu mohli žádat liberti(svobodní), kteří byli v testamentu opomenuti, ale i ti, kdo byli jmenováni, dokonce i adoptovaný, který přešel do cizí rodiny, pokud byl v testamentu za dědice ustanoven. Praetorská posloupnost proti testamentu znamenala, že nepominutelní dědici dědili podle svých intestátních podílů. Vydědění ale nemohli žádat o udělení držby pozůstalosti. Praetorské právo bylo v tomto ohledu dokonce přísnější, neboť mužští nepominutelní dědicové měli být vyděděni výslovně!! Narozením pohrobka se původně stával testament neplatným (neexistující osobu nešlo stanovit dědicem, ani vydědit), později zůstavitel může v testamentu případného pohrobka vydědit, aby tak testament zůstal v platnosti.

Materiální práva nepominutelných dědiců:

-odráží převahu kognátských vztahů

-povinný díl-původně nebyl ustálen, záleželo na uvážení soudu, později právo na tzv. Falcidiánskou kartu viz ot. č. 28.

Právo delace bylo osobní, proto ho delát nesmí převádět mezi živými(inter vivos) nebo pro případ smrti(mortis causa).

Ležící pozůstalost

Ležící pozůstalost neboli hereditas iacens je doba mezi smrtí zůstavitele a nabytí dědictví dědicem.×delace(viz ot. č. 24) Majetková práva v pozůstalosti se mohla zvětšovat(plody získané sklizní-percepcí jako originární vznik vlastnického práva; nalezení pokladu apod.) nebo zmenšovat(nepřikázané jednatelství viz ot. č. 12).

Nabytí dědictví

Nabytím se dědic stává univerzálním sukcesorem zůstavitele(princip římského dědického práva, podle kterého dědic dědí všechna zůstavitelova práva a závazky). Zanikají závazky mezi dědicem a zůstavitelem(věcná práva k věci cizí-iura in re aliena; pohledávky apod.). Pozůstalost splývá s majetkem dědice, což má některé důsledky: