Zápočet výpisky

Kapitola pátá: Převod obligace

• V římském právu je obligace chápána jako vztah ryze osobní nepřecházela na osoby třetí, četné normy dědického práva se považují za výjimku už vzhledem ke zvláštnímu charakteru dědického práva

• S postupem času se proti tomuto konceptu prosazuje majetková povaha obligace – jak s ní disponovat?

• Nejprve se převoditelnost obligací řešila pomocí tzv. novace, kdy obsah staré obligace v rámci právního jednání přecházel do nové obligace, v rámci převodu se provedla změny některé z osob = novatio inter novas personas realizovala se pomocí přísně verbálního formálního kontraktu, jehož důsledky byly někdy přísně radikální a nevýhodné pro staré i nové strany obligace

• Vhodnější bylo procesní zastoupení prováděné pomocí praetorské formule se záměnou subjektů: v intenci se uplatnil nárok původního věřitele, ale v kondemnaci se uvedlo jméno procesního zástupce dlužník byl odsuzován ve prospěch nového věřitele

• Definitivní řešení pochází z doby císařské – prosté ujednání neformální dohodou mezi věřitelem původním a novým = cesse

  • = smlouva mezi cedentem (věřitel) a cesionářem (nabyvatel pohledávky) o postoupení obligačního nároku

  • Dlužník = debitor cessus

  • Cesse = forma, která slouží k provedení nějaké kauzy

  • Je perfektní v okamžiku dohody, od té chvíle může cessionář s pohledávkou disponovat (zanechat ji dědicům,…)

  • Debitor cessus je novému věřiteli zavázán až od chvíle, kdy se o postoupení pohledávky dozví obvykle mu proto cessionář podává zprávu, tzv. denunciaci

  • Cedent ručí cessionáři za pravost pohledávky, nikoli za její dobyvatelnost při darování nezodpovídá ani za pravost

  • 6. stol. zákon císaře Anastasia – zásada, že cessionář nesmí na dlužníkovi dobývat víc, než sám za cessi zaplatil

• Jako pohledávku lze převzít i dluh, prostá dohoda o převzetí dluhu nikdy nebyla závazná věřitel proti novému dlužníkovi nabývá právo až s okamžikem litiskontestace

Kapitola šestá: Utvrzení obligace

• Každou obligaci chránila žaloba, která věřiteli umožňovala, aby si při nesplnění dlužníkovy povinnosti, odebral za asistence státních orgánů peněžitý ekvivalent plnění z dlužníkova majetku

• Actio měla ale i své problémy, které mohly postavení věřitele komplikovat

  • Odejmutí ekvivalentu záviselo na hospodářské situaci dlužníka

  • Žalobu bylo nutno podat soudně (zdlouhavé řízení nekončilo vždy efektivní exekucí)

• hledaly se prostředky k posílení obvyklých záruk obligace

• Řešení nabízí tzv. věrná ruka – fiducia = zvláštní záruka hospodářského efektu obligace, později se našly další způsoby

• V podstatě je lze rozdělit do dvou skupin

  • Mající za cíl usnadnit postavení věřitele při dobývání pohledávky

    • Oslabení příliš osobního rázu římské obligace

    • Zejména

      • Adstipulatio

        • Adstipulator = vedlejší věřitel, kterému dlužník slíbil plnění stejné, jaké slíbil hlavnímu věřiteli