Zápočet výpisky
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Vydědění nemohli žádat o udělení držby
Existovala i vývojově mladší materiální práva nepominutelných dědiců, která odrážela povahu kognátských příbuzenských vztahů (původně se jednalo spíš o jakýsi morální závazek než o právní pravidla)
Okolo 2. století se jedná již o právní závazek, tyto osoby mají dostat portio debita – povinný podíl, ale nebyla stanovena jeho výše
Mezi takové dědice patří zůstavitelovi descendenti a ascendenti, agnátští sourozenci a v justiniánském právu i kognátští sourozenci
Toto právo ale může uplatňovat jen nejbližší intestátní dědic
Dědic musí nejprve vystoupit jako praetorský intestátní dědic formální žádost o udělení držby, aby tak v soudním řízení upravil svůj podíl o povinný podíl – bonorum possessio litis ordinandae gratia
Výše podílu se ustálila na ¼ dílu, který byl oprávněný získat jako zákonný dědic, za Justiniána 1/3 nebo ½ podle toho, jestli zákonný podíl obsahoval ¼ nebo méně z celé pozůstalosti
Nárok na povinný podíl byl uplatňován žalobou – querella inofficiosi testamenti = stížnost obracející se proti testamentu, proti pořízení, které bylo inofficiosum, tedy „nedbala přirozené náklonnosti mezi příbuznými“
Žaloba se obracela proti dědici uvedenému v testamentu, jestliže se skutečně dědicem stal
Pokud žalující dědic uspěl, získal celý svůj intestátní podíl, nikoli jen povinný
Kverelu šlo použít i k doplnění toho, co měl dědic dostat jako povinný díl
Kverelární sukcese: kverelu může kromě dědice použít i jeho nejbližší intestátní dědic, který po původním přicházel v úvahu, pokud původní dědic ji nemohl nebo nechtěl uplatnit
Justiniánská novela č. 115 sloučila formální a materiální práva nepominutelných dědiců, což se ale týkalo jen ascendentů a descendentů, nikoli sourozenců
Dále existovalo jen několik taxativně vymezených důvodů pro vydědění descendentů (14) a ascendentů (8)
Kapitola čtvrtá: Právní postavení dědice
Postavení dědice bylo určeno jeho vztahem k dědické posloupnosti
Dědic se může dědicem stát i proti své vůli, ale jinak se mohl rozhodnout, zda chce nebo nechce být součástí dědické posloupnosti dvě skupiny dědiců
Heredes domestici = domácí dědici
Příslušníci zůstavitelovy rodiny popřípadě domácnosti
Rozlišují se další dvě skupiny
Heredes sui et necessarii = dědicové vlastní a nutní
Ti, co podléhali v době zůstavitelovy smrti jeho rodinné moci (bezprostředně)
Takové postavení mají jako dědicové intestátní i testamentární
Dědictví na ně přecházelo okamžikem smrti zůstavitele i se všemi důsledky
Nebylo třeba, aby jakkoli projevili vůli stát se dědici mohli se jimi stát i proti své vůli
Delace pro ně splývá s okamžikem zůstavitelovy smrti
Jejich postavení se prakticky neměnilo podle toho, jestli byli nebo ne uvedeni v testamentu, ale byla tu pro ně příznivá možnost, že mohli být v testamentu uvedeni pod podmínkou, jejichž nesplněním by se mohli osvobodit od dědictví
Jejich postavení se odvíjelo od toho, že se na ně pohlíželo jako na ty, kdo se podíleli na zůstavitelově majetku už za jeho života
Agnátská rodina sdružovala dohromady společně hospodařící členy rodiny, zpočátku se bral velký ohled na specifické rodinné náboženské oběti, později vystupovala do popředí majetková otázka
Až praetorské právo poskytlo možnost dobrodiní či práva abstinenci (beneficium nebo ius abstinendi) – právo odmítnout dědictví, pokud bylo předlužené