Zápočet výpisky

Oprávněný dědic získával delací právo dědictví přijmout nebo odmítnout

Oprávnění výrazně osobní povahy, nebylo možné, aby je oprávněný (tzv. delát) převáděl mezi živými na případ smrti

• Výjimka: injurecessí mohl toto právo převést intestátní legitimní dědic extraneus (tj. dědic druhé třídy praetorské intestátní posloupnosti) nabyvatel se stával přímo civilním dědicem, protože nabyvatel pozůstalost vlastně vindikoval

  • Injurecesse zabraňovala uprázdnění pozůstalosti, kterou dědic nehodlal přijmout

Problémem byla otázka převodu delace na delátovy dědice, jestliže nenabyl a dědicem se nestal = transmissio hereditatis = transmise pozůstalosti

Řešení až v poklasickém zákonodárství konstitucí císařů Theodosia II. a Valentiniána III.: možnost převodu delace na descendenty deláta

Skutečná transmise až v rámci justiniánského zákonodárství, kde každý dědic deláta mohl získat pozůstalost, pokud delát zemřel před uplynutím deliberační lhůty, nebo do konce roku poté, co se o delaci dozvěděl, pokud o deliberační lhůtu nežádal

Ležící pozůstalost = stav, ve kterém jsou majetková práva, která vytváří pozůstalost, mezi smrtí zůstavitele a okamžikem, kdy povolaný dědic přijímá a nabývá dědictví = hereditas iacens

Věci tvořící pozůstalost byly původně považovány za věci ničí

Pozůstalost se mohla samovolně zvětšovat a zmenšovat, římská právní věda i praetorská praxe pracují s fikcí (praetor např. povoluje žaloby) jako by oprávněná nebo zavázaná byla sama pozůstalost jistá míra právní subjektivity

V justiniánském právu je ležící pozůstalost právnickou osobou svého druhu

Nabytím dědictví se dědic stával univerzálním sukcesorem = subjektem všech práv a závazků, jejichž subjektem byl zůstavitel s výjimkou práv a závazků ryze osobní povahy

• Nepřecházelo

  • Zůstavitelova rodinná moc

  • Právo požívací a užívací

  • Nároky z některých deliktních žalob (actiones vindictam spirantes)

  • Pohledávky z adstipulace

  • Poměr mandátní a společenský

  • Závazky z nedovolených činů

  • Ručitelské závazky ze sponse a fidepromise

Pokud byla pozůstalost předlužena, mohlo to ohrozit i majetek dědice

Stejně mohl tentýž princip ohrožovat pozůstalostní věřitele vznik beneficium separationis = dobrodiní separace

• Někdy bylo možné separovat majetek dlužníka, který se stal dědicem, od pozůstalosti, aby byly chráněny zájmy pozůstalostních věřitelů

  • Rozhoduje praetor

  • Zůstavitelovi věřitelé byli chránění proti věřitelům dědice

  • Separace zároveň vylučovala, aby se pokoušeli obracet na dědice a žádat o uspokojení z jeho majetku

  • V justiniánském právu na žádost o separaci lhůta 5 let + připuštění možnosti návratu v předešlý stav, pokud si separatisté pro sebe omylem vyžádali nevýhodnou separaci, nebylo možno o separaci žádat, pokud se věřitelé s dědicem dohodli (poskytli mu nové termíny splatnosti)