Zápočet výpisky
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Majetkové společenství spoludědiců nemuselo být trvalé, každý z nich se mohl domáhat jeho zrušení žalobou actio familiae erciscundae následovalo řízení, ve kterém byl každý z účastníků žalobcem i žalovaným (iudicium duplex)
Soudce byl oprávněný svým rozhodnutím do budoucna určit postavení stran, mohl adiudikovat či přisoudit některé ze stran určitou část pozůstalosti nebo pohledávku
Rozdělení pozůstalosti mohlo být dosaženo i žalobou o rozdělení spoluvlastnictví – actio communi dividundo – používala se, když po rozdělení pozůstalosti zůstaly některé části v spoluvlastnictví bývalých spoludědiců
Kollační povinnost
Jeden ze spoludědiců má povinnost přidat k pozůstalosti, která má být rozdělená, svůj vlastní majetek
Vychází z praetorského práva – objevuje se ve chvíli, kdy praetor začíná prosazovat právo emancipovaného syna pokud emancipovaný syn (který nabýval od chvíle, co byl emancipovaný ergo má svůj vlastní majetek) přistupuje v dědické třídě unde liberi, musí přidat k pozůstalosti jmění, co měl v okamžiku zůstavitelovy smrti (totéž pokud žádá o držbu pozůstalosti v posloupnosti proti testamentu)
Stejnou povinnost mělo dítě emancipovaného zplozené po emancipaci a ten, kdo adopci vystoupil z dosavadní rodiny, ale v době smrti zůstavitele byl již sui iuris
Nárok na kollaci měli vlastní dědicové, pokud by jim účast emancipovaného způsobila skutečnou újmu
Pokud byla pozůstalost dělená in stripes, bylo možné požadovat kollaci jen v rámci jednoho kmene
Podle praetorského práva podléhalo kollaci i věno kollační povinnost měla dcera, která dostala věno, ale sňatkem nevystoupila z dosavadní rodiny, pokud dědila jako intestátní dědička nebo podle posloupnosti proti testamentu, kollační nárok měli zase vlastní dědicové
V poklasickém právu byla kollační povinnost rozšířena a pojata všeobecně a vztahovala se na všechno, co získali potomci od svého předka, po kterém dědili, ještě za jeho života = všeobecná kollační povinnost pro descendenty
Akrescence dědického podílu a osudy uprázdněného dědictví
Každý z povolaných dědiců měl stejné postavení jako jediný dědic (byl univerzálním sukcesorem zůstavitele)
Dědický podíl spoludědice neomezoval v postavení dědice (jen vyjadřoval, jak se má podílet na dědické posloupnosti)
Pokud jeden ze spoludědiců nenabyl, přirůstal jeho uprázdněný podíl k podílům ostatních spoludědiců (platilo to i pro případ, že by zůstavitel v testamentu přímo vymezil podíly spoludědiců)
Uprázdněný podíl ale mohl přirůstat např. jen těm, kteří byli v testamentu uvedeni v „užším svazku“ (např. v rámci jedné věty) u intestátních užší svazek znamenal dědění v rámci jedné linie nebo kmene
Akrescence měla předost před sukcesivní delací u intestátní praetorské posloupnosti
Akrescence byla podstatně omezena v okruhu testamentární posloupnosti na počátku principátu (leges Iulia et Papia Poppaea), kde uprázdněné podíly přirůstaly jen těm, spoludědicům, kteří byli descendenty nebo ascendenty zůstavitele do 3. stupně příbuzenství (podíl, který se po zůstavitelově smrti uprázdnil = caducum, odúmrť, podíl, co se uprázdnil po zřízení testamentu za života zůstavitele = in causa caduci)
Justiniánské právo toto zrušilo a zavedlo starou akrescenci
Pokud byl ustanoven jen jediný dědic a nenabyl, pozůstalost, odúmrť, byla nazývána bona vacantia, ta mohal být odevzdána věřitelům za účelem prodeje a uspokojení jejich pohledávek, pokud byla předlužená pozůstalost