Kompletní shrnutí

Normativní smlouvy

• mezinárodní

Dualistický stát: Oddělují mezinárodní smlouvy od svého práva vnitrostátního. Závazné je jen právo vnitrostátní, sjedná-li tedy dualistický stát mezinárodní smlouvu, musejí být obecně závazná právní pravidla v ní obsažená zahrnuta do některého z vnitrostátních pramenů práva.

Monistický stát: Jednota mezinárodních smluv a vnitrostátního práva. Normativní mezinárodní smlouva se stává přímo součástí vnitrostátního práva. Právotvůrce provádí pouze její schválení – ratifikaci. Většina evropských států – monistický princip.

• vnitrostátní – kolektivní smlouva v pracovním právu, veřejnoprávní smlouvy (pouze takové, jejichž obsahem je i obecně závazné pravidlo).

Soudcovské právo – soudní precedens a judikatura

Precedens či judikatura jsou závazné, pokud nenajdeme lepší právní argument k jejich změně. Před právem jsou si všichni rovni mám právo na to, aby v mém případě bylo rozhodnuto stejně jako v obdobném předchozím případě. Soudcovské právo je pramenem práva nejen v zemích angloamerické právní kultury, ale též v kontinentální Evropě. Tím, co odlišuje angloamerický precedens od kontinentální judikatury, je pak především rozsah, v němž se soudce při tvorbě práva může pohybovat, a dále formální mechanismy, které se uplatňují při tvorbě a publikaci soudcovského práva.

Precedens (angloamerické právo) – zavazuje soudy stejného nebo nižšího stupně. Rozhodnutí soudu může být založeno na jednom z následujících mechanismů:

• stare decisis – povinnost soudu rozhodnout podle předchozího precedentu;

• judicial review – soud rozhodne proti precedentu (zákonu, jinému prameni práva). Takové rozhodnutí musí být odůvodněno.

Judikatura (kontinentální právo) – rozhodnutí nejvyšších soudních instancí jsou publikována:

• Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR;

• Sbírka soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR;

• Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR.

Na rozdíl od soudce v precedenčním systému náš soudce právo neomezeně netvoří, ale pouze dotváří. Právní předpisy vyšší právní síly a mezinárodní smlouvy tak soudům vymezují prostor pro interpretaci, jehož hranice nemohou být překročeny.

Obyčejové právo – právní obyčej

Právní obyčej = pravidlo chování vznikající samostatně, nezávisle na právotvorné činnosti státu.

Přiklad dodnes používaného právního institutu obyčejového charakteru: podpis

Dva základní znaky nutné ke vzniku právního obyčeje:

• usus longaevus, tj. zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný vznik obyčeje;

• opinio iuris, tj. uznání právního obyčeje státem obyčej se stává součástí platného práva.

  • faktické obyčeje – jejich právní závaznost vzniká přímo bez formálního potvrzení – dnes už v podstatě pouze v mezinárodním právu;

  • formálně uznané obyčeje – jsou zakotveny v určitém prameni práva.