TP - Pražská scripta

interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a 
výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. 

Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (Suspenzivní veto prezidenta republiky – počítání lhůty podle čl. 50 odst. 1 Ústavy)

Jazykový   výklad   představuje   pouze   prvotní   přiblížení   se   k   aplikované   právní   normě.   Je   pouze   východiskem   pro
objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad,

výklad   e   ratione   legis   atd.).   Mechanická   aplikace   abstrahující,   resp.   neuvědomující   si,   a  to   buď   úmyslně,   nebo   v
důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity. 

(v obou případech zpravodaj Pavel Holländer) 

•

v případě jednoznačného rozporu teleologického a jazykového výkladu tak má přednost výklad teleologický (pokud ten je 
jednoznačný) a je tak možný i výklad contra verba legis (v rozporu s dikcí zákona) – tedy dotváření práva (k tomu také v 
otázce 43)

•

zároveň se nadstandardní metody uplatní v případě nejednoznačnosti textu

Výkladové cíle

•

pohled na metodologii právního výkladu lze postavit na tom, jaký je cíl výkladu – např. Filip Melzer rozlišuje výkladový cíl:

◦

Subjektivně historický – cílem výkladu je zjistit záměr historického zákonodárce

▪

tomu odpovídá především metoda historického výkladu

▪

„= intencionalismus, intencionální originalismus“