9.-10._Vyvoj_ceskoslovenskeho_prava_v_letech_1945_O_1989_O_handout

V roce 1953 bylo zavedeno omezení volnosti zaměstnance při rozvazování pracovního poměru, výpověď ze strany zaměstnance nahradila dohoda o skončení pracovního poměru (byl potřebný i souhlas vedoucího pracovníka).

Heslo o účastí pracujících na řízení se mělo realizovat prostřednictvím Revolučních odborových hnutí. Chránit zájmy zaměstnanců a účastnit se na hromadné úpravě pracovních podmínek bylo úkolem závodních rad, které se roku 1959 transformovaly na závodní výbory.

Zákoník práce z roku 1965 – č. 65/1965 Sb.

Na základě zákoníku práce byl upraven vztah pracovníka a jeho zaměstnavatele. Pozitivním faktem bylo, že konečně došlo k unifikaci pracovněprávních předpisů a zákoník tak představoval univerzální právní předpis upravující pracovněprávní vztahy prakticky všech nikoli zaměstnanců, ale pracovníků, jak byly osoby v pracovním poměru nově nazývány.

Při sjednání pracovního poměru bylo nutné dohodnout druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce (§ 29). Rozvázat ho bylo možné jednak ze zákonem stanovených důvodů (taxativně vymezených) či bez uvedení důvodu v tom případě se výpovědní lhůta prodlužovala o 6 měsíců). Po roce 1969 bylo možní pracovní poměr rozvázat z politických důvodu, ohrožoval-li pracovník „socialistický společenský řád.“

Socialisticky orientované strany Národní fronty uskutečňovaly v poválečných letech značné hospodářské změny.

Týkalo se to především znárodňování – do státního vlastnictví tak dříve či později přešly veškeré podniky zaměstnávající více než dvacet osob. V padesátých letech vzaly za své i živnosti – řemeslníci byli nuceni sdružit se do družstev či komunálních podniků.

Obchodní právo přestalo jako samostatné právní odvětví existovat s vydáním středního kodexu – občanského zákoníku z roku 1950. V rámci komise pro zvláštní úkoly (jedna ze čtyř kodifikačních komisí během právnické dvouletky) byly sice projednávány otázky týkající se obchodních a podnikatelských záležitostí, bylo však usouzeno, že obchodněprávní problematika nemá být kodifikována samostatně.

Na základě nové právní úpravy, obsažené především v občanském zákoníku, mj. zanikla většina společností zřízených podle ustanovení obchodního práva.

Postavení akciových společností upravil zákon č. 243/1949 Sb. o akciových společnostech. Existující akciovky, vyjma těch působících v zahraničním obchodě, musely zažádat o státní povolení a schválení stanov. Dále podléhaly státnímu dozoru, stát byl oprávněn společnost v krajním případě zrušit.

Zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb. vznikl v zájmu rozvoje zahraničního obchodu a zaměřil se na úpravu obchodněprávních vztahů s cizím prvkem. Tvořil tak svého druhu doplněk k později vydanému hospodářskému zákoníku. Vznikl zejména proto, že dříve koncipované zákony byly vydány pro potřeby centrálně plánované ekonomiky, což ale pochopitelně nevyhovovalo smluvním partnerům z tržních ekonomik, kde byla obvyklá zásada smluvní volnosti a právní jistoty.