ČPD_Kabrheloviny

pravidly jako civilní spory, probíhalo tedy jako akuzační řízení (soud v něm má hrát 

výhradně roli nestranného rozhodčího mezi stranami). Po celou dobu řízení existovala 

možnost vyrovnání stran tzv. smírčí smlouvou (Sühnevertrag). Např. v případě usmrcení 

byla možnost vyplatit se tzv. wergeldem. 

Samotná formulace deliktů, tedy skutkových podstat trestných činů, je zahrnuta až 

v kodifikacích 16. století. Lze je dělit v závislosti na předmětu chráněného zájmu zhruba 

následovně (pouze pro ilustraci): 

o  delikty proti státu – urážka panovníka, vzpoura 
o  delikty proti víře – rouhání, hereze 
o  delikty pohlavní – smilstvo, bigamie, znásilnění 

ČPD – OTÁZKY KE ZKOUŠCE; pro PrF MUNI 2012 Miloslav Kabrhel 

 21 

o  delikty proti životu, zdraví a cti – usmrcení, urážka na cti 
o  delikty majetkové – krádež, loupež 

Vyřádit se dalo v oblasti trestů, kterých existovala široká škála. Primárním účelem trestu 

byla represe. 

Možností výkonu hrdelního trestu bylo hodně – upálení, stětí, ukamenování, vpletení do 

kola, zakopání zaživa, oběšení – dobře, pro slabší nátury toho nechám. (Byli to ale barbaři, že?)  

Avšak středověku nebyly cizí ani „obvyklé“ praktiky typu vězení, pokut či konfiskace 

majetku. Jen to asi nebylo takový divadlo… 

Důkazními prostředky v trestním řízení lze dělit na racionální a iracionální. Klasickým 

institutem, který spadal mezi racionální důkazní prostředky byla přísaha. 

Přísahou bylo možno podpořit prakticky jakékoli tvrzení. Přísahou dokládal žalobce svůj 

nárok, zatímco žalovaný jejím prostřednictvím žalobu odvracel. Vlastní přísaha pak mohla či 

musela být podpořena přísahou spolupřísežníků, jejichž počet byl případ od případu různě 

předepsán. 

Mnohem větší psinou však byly iracionální důkazní prostředky, zvláště ordál (Boží soud či 

iudicium Dei) nebo také právo útrpné (tortura). 

Při ordálu se spoléhalo na Boží zásah, který měl rozhodnout o vině či nevině. Existovalo