ČPD - zkouška

1989 - 1992

Listopad 1989 byl pouhým vyvrcholením úpadku východního bloku, který probíhal většinu osmdesátých let. Po sametové revoluci byly hybnými silami politického vývoje Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu.

1993 a dál

Od 1. 1. 1993 se Československo rozdělilo na ČR a SR

ČESKÝ STÁT A JEHO MEZINÁRODNÍ POSTAVENÍ VE STŘEDOVĚKU A NA ZAČÁTKU NOVOVĚKU

Již od počátku své existence byl český stát ovlivněn přítomností svého západního souseda – Svaté říše římské. Ačkoli se říšští císaři snažili o jeho začlenění do říšských struktur (v duchu univerzalismu SŘŘ, která měla být svazkem všech křesťanských panovníků), narazili na odpor českých panovníků, kteří něco takového odmítali a i nadále považovali český stát za své patrimonium. I tak lze však tvrdit, že jeho mezinárodní postavení se do jisté míry odvíjelo od vztahů ke Svaté říši římské.

Vztahy mezi českým státem a Svatou říší římskou byly řešeny rozličnými způsoby. Kupříkladu kníže Václav platil každoročně Jindřichu I. Ptáčníkovi mírovou daň (tribut pacis) ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů. Poněkud odlišně se zachoval Soběslav I. který vojenskou intervenci Lothara III. roku 1126 v bitvě u Chlumce odrazil.

Česká knížata tak pouze usilovala o uznání státu quo, kdy německý císař potvrdil jejich nárok na český trůn. Změnu přineslo udělení královského titulu českým knížatům – král nemohl být v lenní hierarchii komukoli podřízen – „Rex imperator in regno suo“. Formální zakotvení suverenity českého království a dědičnost českého trůnu pro Přemyslovy nástupce přinesla Zlatá bula sicilská, kterou roku 1212 udělil Fridrich II. Štaufský Přemyslu Otakarovi I. Jako hegemon pak v oblasti střední Evropy český stát vystupoval za vlády Přemysla Otakara II. Roku 1289 byl pak český král definitivně uznán jako kurfiřt.

Posílení postavení zemí Koruny české přinesla vláda Lucemburků, zejména Karla IV. Jeho Zlatá bula potvrdila plnou suverenitu českého království, v léno byla českému králi udělena funkce kurfiřta, navíc zastával úřad říšského arcičíšníka.

Za zmínku také stojí fakt, že na počátku 14. století získal Václav III. titul uherského (1301), později i polského (1305) krále. Tato perioda však trvala pouze do jeho smrti roku 1306.

V době husitských válek se české země logicky ocitly v izolaci. Po jejich skončení se o vytvoření mírové organizace (a tím i o posílení českého království na mezinárodním poli) zasazoval Jiří z Poděbrad. Jeho nástupcem se stal Vladislav Jagellonský. Nutno dodat, že na konci 15. století ovládali Jagellonci kromě litevského velkoknížectví i Uhry a země Koruny české.

S nástupem Habsburků došlo k postupnému začleňování českých zemí do systému habsburských držav. Tento proces byl definitivně završen porážkou stavovských vojsk v bitvě na Bílé hoře, formálně byl zakotven v Obnoveném zřízení zemském.