ČPD - zkouška

Povahu kodifikace obyčejového práva měla Statuta Konráda Oty z roku 1189 (pozor, v učebnici je to na straně 116 dole špatně).

Dalším z pramenů práva byly právní knihy. Ty sice neměly platnost zákona, nicméně byly hojně využívány „přes svůj soukromý původ a chybějící státní sankci, byly glosovány právní vědou a byla jim přiznána podpůrná platnost. Některé požívaly značné autority.“ Nejstarší právní knihou je Kniha rožmberská (1. pol. 14. století), obsahující ustanovení zemského práva. Dalšími tituly pak byly Práva zemská česká Ondřeje z Dubé (zhruba 1400) a O právech, súdiech a deskách země české knihy devatery Viktora Kornela ze Všehrd. Na Moravě jsou pak právní knihy reprezentovány Knihou Tovačovskou (1490) a na ni navazující Knihou Drnovskou (1527). Soupisem městského práva pak byly Kniha písaře Jana (14. století) a Práva městská

království českého Pavla Kristiána z Koldína (1579). Tato kniha se posléze stala základem městského práva nejen v Čechách, ale i na Moravě.

Podíl na tvorbě práva měl také zemský soud. Ten byl v případě, že pro danou kauzu nenajde řešení ve stávajícím zvykovém právu, volně nalézat právo. Tato rozhodnutí – obecné nálezy – pak byly zapisovány do zemských desek a měly tak faktickou povahu precedentu. Do zemských desek se také zanášela sněmovní usnesení zemských sněmů.

Zvláštním pramenem práva pak byly landfrýdy, které zajišťovaly mír, pořádek a bezpečnost na daném území. V českých zemích byl uzavřen poprvé roku 1388 mezi moravským markrabětem Joštem, olomouckým biskupem Mikulášem a moravskou šlechtou.

KODIFIKACE

První dokončenou kodifikací práva byl Horní zákoník Václava II. (Ius regale montanorum) z roku 1300.

Zákoník upravoval podmínky pro těžbu a zpracování stříbra. Například přesně stanovil podíl krále na těžbě a ražbě stříbra či zavedl novou minci - pražský groš. Obsahoval také pravidla k zajištění bezpečnosti práce, předpisy o výplatě mezd, délce pracovní doby a také protikoaliční předpisy, zakazující horníkům a kovářům samostatně se organizovat ve spolcích.

Roku 1355 připravil Karel IV. Maiestas Carolina.

Jednalo se o zákoník, který měl postavit jakousi hráz rozpínavosti šlechty. Zákoníkem Majestas Carolina, který obsahoval 109 článků, zamýšlel císař zajistit majetek krále – vymezoval 29 královských měst a 13 hradů, které nesměly být dány do zástavy, dalších 13 měst a 14 hradů mohlo být zastaveno nejvýš na devět let. Karel se snažil omezit libovůli šlechty při stanovení trestů za různé přestupky. Šlechta však žádala jednat tak, jak bylo odedávna zvykem, nechtěla se dát spoutat žádným psaným zákonem.

Stát mělo posílit i ustanovení, že každá odúmrť (majetek, který nemá mužského dědice) – ať poddanská, nebo šlechtická – spadne na krále. Dosud platilo, že poddanskou odúmrť získávala šlechta. V královských lesích si někteří šlechtici postavili sídla a přivlastnili si část půdy. Na tu si nyní činil nárok císař, což také vzbudilo odpor. Šlechta měla dosti sil, aby se ustanovením, která pro ni byla nevýhodná, vzepřela a jejich prosazení zabránila. Projednávání tohoto zákoníku se táhlo až do poloviny 50. let 14. století, kdy si Karel IV. sám nakonec uvědomil, že tento zákoník nepůjde prosadit.