ČPD - zkouška

Roku 1355 šlechta tento zákoník na generálním sněmu definitivně zamítla, což byl pro Karla úplný konec nadějí na vydání zákoníku. Místo aby Karel nechal dojít k otevřenému konfliktu se šlechtou, od celého projektu nakonec raději odstoupil. Po stáhnutí tohoto návrhu zákona Karel dokonce nepravdivě prohlásil, že rukopis nešťastnou náhodou byl zničen – shořel. Významný zákoník se ale zachoval v rožmberském archivu, což prozrazuje, kdo se zákoníkem nesouhlasil.

Roku 1500 je vydáno Vladislavské zřízení zemské.

Vladislavské zřízení zemské vzniklo za vlády Vladislava II. Jagelonského (a tradičně bývá uváděno jako důkaz slabosti panovníka, neboť důsledkem tohoto zřízení je významné omezení královské moci).

Autorem a tvůrcem ducha zákona byl odpůrce politického vzestupu městského stavu královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy. V zákoníku byla rozvinuta koncepce, že královská města jsou poddanými krále a nejsou tudíž rovnocenným partnerem šlechty. Zřízení mělo 554 článků, bylo v něm obsaženo mnoho ustanovením starobylého rázu, aby šlechta vyvolala dojem, že jen kodifikuje dávno nabytá práva. Rozhodující pro výběr právních předpisů, které byly do Vladislavského zřízení zařazeny, byly především potřeby politické, tedy právní zakotvení ústavních vztahů mezi králem a stavy a mezi stavy navzájem.

Vydání zákoníku umožnilo šlechtě, aby v dalším politickém boji s městským stavem vystupovala jako obhájce zákonnosti a starých práv, za jejichž shrnutí nový zákoník prohlašovala. Nově vzniklá situace po roce 1500 dává převahu šlechtě a města musí těžce bojovat o dosažení ztracených pozic. Nejde jim však o výsadní postavení, jejich politika je defenzivní a pasivní, snaží se zejména udržet svá hospodářská práva, právo třetího hlasu na sněmech a výlučnou soudní pravomoc městských soudů nad měšťany.

Zákoník se svým způsobem přijetí lišil od obdobných zemských zřízení sousedních zemí. Zatímco v sousedních zemích vydával zemské zřízení zeměpán, který do jisté míry vzal v úvahu zájmy stavů své země, v Čechách tomu bylo naopak. Zde rozhodovaly o zemském zřízení privilegované stavy, které podle vlastního uvážení zohlednily zájmy svého panovníka. Stavovská formulace královské moci byla samozřejmě ve své podstatě převážně limitující a přinášela zásadní omezení moci panovníka.

ZEMSKÉ PRÁVO

Zemské právo upravovalo v prvé řadě právní postavení příslušníků šlechty, dále pak svobodníků a veškeré věci týkající se svobodných, tedy zemskodeskových statků. Kromě toho obsahovalo i základní „ústavní“ poměry státu, tedy postavení a vzájemné vztahy státních orgánů.

Ačkoli mělo po dlouhou dobu charakter práva obyčejového (první kodifikací zemského práva bylo až Vladislavské zřízení zemské), zřídka do něj zasahoval panovník svými legislativními akty.