ČPD - zkouška

Družstevní vlastnictví bylo pouze označeno za nižší formu, ale nebylo v zákoníku dále rozvedeno. Novinkou bylo osobní vlastnictví, které bylo úzce spojeno se socialistickým vlastnictvím. Byl v něm určen majetek jednotlivců, který představovaly předměty osobní a domácí potřeby, úspory nabyté prací, nebo rodinné domky. Osobní majetek byl prohlášen za nedotknutelný, ale měl se při jeho používání brát zřetel „ i na práva zaručená občanu i na jeho závazky vůči socialistické společnosti“ Jako poslední bylo upraveno soukromé vlastnictví. Od osobního vlastnictví se lišilo tím, že se vztahovalo k výrobním prostředkům, především k půdě. Držba byla také upravena v rámci občanského zákoníku ve výkladu vlastnictví. Byla ovšem upravena mnohem úžeji než v předešlém právním předpise a poskytovala stejné právo jako vlastníkovi. Dále byl zaveden jednotný princip věcných břemen. Další velkou změnou občanského zákoníku bylo opuštění zásady superficies solo cedit, která stanovila, že každá stavba, která je trvale upevněna v zemi, je součástí pozemku, na kterém se stavba nachází. Což zapříčinilo chaos, který vznikl v majetkových poměrech v následujících letech. Zákonodárce k tomuto kroku vedly poměry, které panovaly v zemědělských družstvech, protože s touto zásadnou by budovy vystavěné za finance družstva připadly majitelům půdy.

V závazkovém právu se také vyskytly změny oproti předchozímu právnímu předpisu. Byly zavedeny smluvní typy, které se v něm předtím nevyskytovaly. Navíc byly do občanského zákoníku začleněny smluvní typy, které se předtím nacházely v obchodním zákoníku. Starým formám byl tímto dán nový obsah.

Dědické právo se vyznačovalo směřováním k upevnění rodinného kruhu v užším slova smyslu. Proto také bylo preferováno dědění ze zákona (intestátní posloupnost), a kvůli tomu byl zúžen okruh možných dědiců. Dědictví se nabývalo okamžikem smrti zůstavitele a občanský zákoník nepřevzal formu ústní závěti, manželskou smlouvu ani vzájemné testamenty.

Když srovnáme zákoníky z roku 1811 a nový občanský zákoník, zjišťujeme, že nová úprava neobsahovala tak široký záběr jako starší zákoník. Především nebylo zařazeno ustanovení o občanství ani o regulování manželských a rodinných vztahů. Dále neobsahoval předpisy o působnosti zákonů ani předpisy o pracovní smlouvě. Bohužel nový občanský zákoník byl plný paradoxů stejně jako doba, v níž vznikl. Objevila se v něm sovětizace právního řádu, přesto si udržel vysokou legislativní úroveň. Upřednostňoval socialistické vlastnictví, avšak stále připouštěl status soukromého vlastnictví. I když většina úprav občanského zákoníku byla velmi dobrá, kvůli vývoji v padesátých letech mnoho norem zůstalo jenom na papíře. Největší pozitivum, které nový občanský zákoník přinesl, byla unifikace občanského práva na celém území československého státu, čímž byla odstraněna dvojkolejnost právního řádu, která vznikla v roce 1918 recepcí uherského a rakouského práva.