ČPD - zkouška

I zde se tresty dělily do dvou kategorií – hlavní a vedlejší. Mezi hlavními byly odnětí svobody, veřejné pokárání a pokuta, mezi vedlejšími propadnutí jmění, zákaz činnosti, zákaz pobytu, propadnutí věci a uveřejnění nálezu.

Trestní řízení správní bylo upraveno zák. č. 89/1950 Sb. Rozhodování o přestupcích příslušelo národním výborům. Novela z roku 1953 však přenesla rozhodování o závažnějších přestupcích na soudy (čímž však bylo zpochybněno samotné jádro této koncepce).

Národním výborům byly svěřeny široké pravomoci – mohly např. rozhodovat o uvalení vazby, mohly omezit volnost pohybu či nařizovaly domovní prohlídku.

Přestupky byly projednávány v ústním nebo písemném jednání. Mohly také být vyřízeny v blokovém nebo příkazním řízení.

Ústní jednání bylo zpravidla neveřejné, obviněnému musela být poskytnuta možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu. V blokovém řízení rozhodovaly orgány zmocněné národními výbory nebo ministerstvem vnitra o méně závažných přestupcích přímo na místě, v příkazním řízení mohly výkonné orgány národních výborů potrestat pachatele bez dalšího řízení příkazem.

VÝVOJ OBČANSKÉHO PRÁVA PO ROCE 1948

OBČANSKÝ ZÁKONÍK Z ROKU 1950 – 141/1950 SB.

Občanský zákoník z roku 1950 je také někdy označován jako střední kodex. Jeho vypracováním byla pověřena kodifikační komise pod vedením V. Knappa. Ideologicky a věcně vycházel z ruského občanského zákoníku z roku 1922, stalinské ústavy (1936) a předválečného návrhu občanského zákoníku (1937).

Dělí se na 6 částí - první částí jsou úvodní ustanovení (§1 - 3), obecná část (§4 - 99), následují věcná práva (§100 - 210), závazková práva (§211 - 508) a nakonec dědická práva (§509 - 561). Zákoník byl zakončen přechodnými a závěrečnými ustanoveními (§562- 570).

Konečná verze se velmi lišila od prvního návrhu, který neobsahoval úvodní ustanovení. V novém občanském zákoníku se vyskytovaly nové nebo nově pojmenované principy. Bylo rozlišeno několik druhu vlastnictví, mezi kterými bylo preferováno socialistické vlastnictví. Tím bylo myšleno společenské vlastnictví, kterému byla poskytována zvláštní ochrana. Při tvorbě institutů občanského zákoníku byl zdůrazňován zájem společnosti, zájem jednotlivce byl posunut do pozadí. Zároveň bylo zrušeno obchodní právo, protože se v novém režimu nevyskytoval žádný obchodní zákoník ani žádná norma, která upravovala živnosti.

Úvodní ustanovení obsahovalo nejobecnější principy, na kterých byl občanský zákoník postaven. V obecné části bylo vysvětleno, co se rozumí osobami, věcmi a právy, také byly vymezeny náležitosti právních úkonů a bylo upraveno zastupování, zmocnění, promlčení a počítání času.

Věci byly vymezeny velmi úzce, protože zákoník stanovil, že jimi jsou jenom ovladatelné hmotné předměty a síly přírodní, které slouží lidským potřebám. Tímto byly vyloučeny z práva věci nehmotné. V třetí části zákoníku se objevily zásadní novinky, které upravovaly vlastnické právo, ale také věcná břemena. Když zákonodárce vymezoval vlastnictví, vycházel ze sovětských právních předpisů, které se už promítly do Ústavy z 9. května. V této části byly ustanoveny 3 druhy vlastnictví: vlastnictví soukromé, osobní a socialistické, které se dělilo na státní a družstevní vlastnictví. Vyšší formou socialistického vlastnictví bylo státní vlastnictví.