Kompletní shrnutí

rozdíl mezi domácími a dobrovolnými dědici

− převod delace a ležící pozůstalost

− dědic získával delací právo dědictví přijmout nebo odmítnout

− oprávněný = delát

− oprávnění osobní povahy -> nemohlo se převádět na jiné osoby -> výjimky

− intestátní legitimní extraneus mohl své právo převést injureccessí na jinou osobu ->

nabyvatel se stával přímo civilním dědicem (injurecesse brána jako přijetí dědictví)

− zabraňovalo uprázdnění pozůstalosti

− převod delace na delátovy dědice, když delát dědictví nenabyl a dědicem se nestal =

transmise pozůstalosti (transmissio hereditatis)

− až do poklasické doby to nešlo, max. mohli delátoci dědicové požádat praetora o restitutio in integrum

− nejprve možný převod delace na descendenty delátovy, ustanovené v testamentu za dědice

− justiniánské právo: každý delátův dědic může získat pozůstalost, pokud delát zemřel

před uplynutím deliberační lhůty nebo rok poté, co se o delaci dozvěděl a o lhůtu nežádal

− možnost i transmise ve prospěch jiných osob: zemřelo-li dítě mladší 7 let dříve než

jeho ascendent, mohl jeho jménem přijmout dědictví

− ležící pozůstalost

− stav pozůstalosti mezi smrtí zůstavitelovou a okamžikem, kdy dědic přijímá a nabývá dědictví

− původně považována za věc ničí

− udržovala si stálou a jednotnou povahu, majetková práva v pozůstalosti se mohla zvětšovat i

zmenšovat (oddělením plodů, narozením otrockých dětí, o pohledávky apod.) -> fikce, že

pozůstalost je oprávněná nebo zavázaná sama a přiznána jí tak jistá míra právní subjektivity -> v

justiniánském právu už považována za právnickou osobu svého druhu

− nabytí dědictví

− dědic se tak stával subjektem všech práv a závazků, jejichž subjektem byl zůstavitel (až na ryze

osobní povahy)

− mohlo vést i k zániku práv a závazků, které existovaly mezi zůstavitelem a sukcesorem (splynutím)

− pozůstalost vlastně splývá s majetkem dědicovým

− důsledky předlužené pozůstalosti

− pokud pasiva převažují aktiva, je dědic povinen splnit pozůstalostní závazky i tak, že na ně

vynaloží i svůj majetek (předlužená pozůstalost)

− zpočátku žádná ochrana (jediná možnost: odmítnutí dědictví) -> nepřímá ochrana

− dohoda dědice s věřiteli mandátní smlouvou

− věřitelé mu přikázali přijmout dědictví -> dědic měl jako mandatář nárok na

náhradu škody (nemohl tedy ručit vlastním jměním)

− dohoda o částečném prominutí pozůstalostních dluhů (výši mohl stanovit i praetor,

pokud strany nedospěly k dohodě)

− účinnou ochranou bylo ustavení otroka jako nutného dědice (nemohl odmítnout ani

abstinovat) -> ochrana praetorem také separací jeho jmění, které nabyl po smrti

zůstavitelově (ale jinak, než z pozůstalosti)

− až justiniánské právo poskytlo dědici ochranu proti neomezenému ručení