ČESKÝ JAZYK A KOMUNIKACE PRO 1. ROČNÍK

(o, u) a nezaokrouhlené. 

     
 
 
SYSTÉM A TŘÍDĚNÍ ČESKÝCH SOUHLÁSEK 
   Souhláska/konsonant  je  hláska,  při  jejíž  artikulaci  se  staví  výdechovému  proudu  do 
cesty  překážka  (úžina  nebo  závěr).  Akusticky  jsou  souhlásky  šumy.  Tabulka  ukazuje,  že 
jejich třídění je složitější než u vokálů. 

Č e s k ý   j a z y k   a   k o m u n i k a c e   1  | 13 

    
 
   Protiklad znělost x neznělost je pro české konsonanty typický. Pokud při vyslovení sou-
hlásky hlasivky zakmitají, souhláska je znělá. Zůstanou-li v klidu, souhláska je neznělá.  
   Mnoho souhlásek můžeme seřadit do párů, které se tvoří stejným způsobem na stejném 
místě  a  liší  se  právě  ne/účastí  hlasu  při  artikulaci.  Takovým  souhláskám  říkáme  párové. 
Pokud souhláska znělostního partnera nemá, je nepárová. Všechny nepárové jsou znělé.  
 

 
 
SLABIKA/SYLABA 
   = artikulační minimum, tedy základní stavební jednotka řeči, kterou skutečně vyslovuje-
me.  Slabiku  jsou  schopny  utvořit  tyto  zvuky:  samohláska,  dvojhláska,  slabikotvorná  sou-
hláska. Slabikotvorné souhlásky jsou v češtině l, r, zřídka m (vlk, prst, osm).  
 
DVOJHLÁSKA/DIFTONG  
   = spojení dvou samohlásek v jedné slabice. Čeština má jedinou domácí dvojhlásku, a to 
ou.  Au  se  vyskytuje  ve  slovech  domácích  pouze  v citoslovcích.  Pozor,  ne  každé  spojení 
dvou samohlásek je dvojhláskou (srov. soudce – použití).  
 
FONÉM     = hláska, která má schopnost rozlišit význam slova (rasa – rosa, dráha – drahá; pil – žil, 
vada – vata…).