Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

literární dílo

Z pozůstalosti básníka se dochovalo přibližně 900 básní, jejichž náměty byly nepřeberné. Velice oblíbené byly verše literární dílo

o víně, přátelství, volnosti a přírodě, ale Li Po je také autorem veršů sarkastických a jízlivých. Zajímavým rysem Li Poových básní je až
příliš časté užívání zájmena ,,já" - tato sebestřednost není totiž v čínské poezii běžná. Zcela evidentně je v citlivých, půvabných a vůli k
životu překypujících verších zřetelný vliv taoismu. Z formálního hlediska upřednostňoval Li Po čtyřverší.
TU Fu (712-777) - ačkoliv byl tento básník zcela protikladného ražení než Li Po, byli po určitou dobu nerozlučnými přáteli. Tu Fu si chtěl
zajistit pevnou úřednickou kariéru, ale tento sen se mu nezdařil. Když se císařství na nějakou dobu zhroutilo a zemi ovládla série ničivých
povstání, začal Tu Fu psát vážné, kritické a protiválečné básně - kultivovaným a formálně dokonalým veršem zpodobňoval válečné hrůzy,
lidské tragédie i děs hladomoru a násilí.

Arabské písemnictví a islám

Stejně jako nelze oddělit indickou literaturu od hinduistické víry, není možné oddělit arabskou literaturu od islámu. V obou

případech písemnictví a náboženství téměř jedno jsou a navzájem se prostupují.

KORÁN (610-632 n.l.) – svatá kniha muslimů, základní náboženské dílo arabské a islámské kultury. Tento soubor textů (též al-Qur´án či
Qur´án) byl kanonizován kolem roku 650 a název v doslovném překladu znamená ‚‚přednášení, recitování‘‘. Korán je psán rýmovou
prózou a celý text se člení na 114 kapitol, jež se nazývají súry.

Chceme-li si říct, jak Korán vznikl, je třeba se alespoň ve stručnosti seznámit s postavou Mohameda (též Muhammada apod., v překladu
vysoce velebeny'). Tomuto Arabovi z Mekky se kolem jeho čtyřicátého roku začala během jeho rozjímání v jeskyni na hoře Hirá objevovat
zjevení, která on sám zprvu považoval za příznaky duševní choroby. Teprve jeden z jeho příbuzných ho utvrdil v tom, že zjevení jsou důkazem,
že se stal skutečným poslem božím. Jak zjevení přibývala a jak je Mohamed začal hlásat, získával prorok nejen stoupence, tedy vlastně
vyznavače islámu, ale rovněž i nepřátele. Stále slídící islám začal být v Mekce nepohodlný (zejména pro stoupence mnohobožství) a politické
tlaky nakonec donutily Mohameda, aby se svými stoupenci utekl do Mediny. Rok 622, tedy rok útěku, se nazývá hidžra a stal se počátkem
islámského letopočtu. V Medině se Mohamedovi podařil sjednotit znepřátelené pouštní kmeny a vytvořit silné společenství vyznavačů jediného
boha Alláha. Roku 624 vyhlásil svatou válku (džihád) Mekce, kterou se mu nakonec podařilo dobýt. Medina, kde se Mohamed oženil s devíti
ženami, se stala i místem jeho smrti.