Ekologické zemědělství

Všechny ekologické zemědělské systémy vyjadřují nutnost reformy životního stylu s větší orientací k přírodě jako protiklad stávající zprůmyslněné lidské existence. Mnohé z těchto směrů se vyvíjejí také na podkladě vědeckých poznatků. Tím byly položeny základy výživy, zdravovědy a tělesné kultury.

Stěžejním obdobím pro další rozvoj ekologického zemědělství byla 70. léta minulého století. První vyznavači ekologického zemědělství se celosvětově sdružili a založili mezinárodní federaci IFOAM (International Federation of Organic Agriculture Movements – Mezinárodní federace sdružení za organické zemědělství) se sídlem v Německu. V tomto období se v Evropě a Severní Americe začíná prosazovat environmentální uvědomění. EHS i některé vlády předkládají programy a zákony vztahující se k ekologickému zemědělství.

V 80. letech 20. století zájem o ekologické zemědělství roste ve všech evropských zemích. Podíl ekologicky obhospodařovaných ploch však v žádné členské zemi EHS nepřekračuje 1 % zemědělské půdy. Stále totiž přetrvávají větší nároky na pracovní intenzitu a podniky v průběhu konverze nepřihlašují veškerou plochu k certifikaci.

Největší „boom“ ekologického zemědělství následuje v 90. letech 20. století. V roce 1991 bylo přijato nařízení Rady EHS č. 2092/1991 o ekologickém zemědělství a označování zemědělských produktů a potravin, které podporuje jeho rozvoj v rámci nástrojů evropské strukturální politiky. Byla to první zákonná norma definující produkční postupy ekologického zemědělství a určující závazné mechanismy pro kontrolu, certifikaci a označování. Zemědělci mají napříště možnost výhradně využívat pro své produkty označení „bio“ nebo „eko“.

Na uznání tohoto nařízení měla nemalý vliv činnost IFOAM. Nařízení znamenalo zásadní zlom ve vývoji ekologického zemědělství, neboť přineslo stoupající poptávku spotřebitelů po biopotravinách a možnost jednotlivých členských států vytvářet další podpůrné programy ekologického zemědělství.

V této době dochází také ke krystalizaci ekologického zemědělství v oblasti zpracování produkce, výzkumu, poradenství a vzdělávání. Dřívější rozlišování jednotlivých směrů a metod ztrácí na významu. Nové vědecké přístupy totiž stavěly na základních principech poplatných pro všechny směry. Kromě biodynamického zemědělství již existuje pouze jeden přístup, označovaný jako ekologické zemědělství. Nařízení také přineslo sjednocení pravidel v této oblasti. Oslabila se tím funkce směrnic a jednotlivých značek svazů.

Dnes je ekologické zemědělství provozováno ve více jak sto zemích světa. Už na počátku roku 2003 bylo ve světě obhospodařováno 23 milionů hektarů ekologicky. Podle posledních údajů se tato plocha dnes zvětšila na 31 milionů hektarů. Největší výměru půdy v ekologickém zemědělství má Austrálie ( přes 12,1 milionu hektarů), druhá je Čína s 3, 5 miliony, která oproti předchozím letům tak předstihla Argentinu ( přes 2,8 milionů hektarů). Z hlediska podílu ekologického zemědělství na celkové ploše zemědělské půdy v zemi však celosvětově vede Rakousko, Švýcarsko a skandinávské země.6 Většinu půdy tvoří extenzivní pastviny. Jinak v roce 2004 dosáhl celosvětový trh s biopotravinami hodnoty 23, 5 mld. EUR, největší podíl bioproduktů na trzích potravin byl zaznamenán v Evropě a severní Americe.