Romantismus ve světové a české literatuře

Kytice (Kytice z pověstí národních, 1853) čít 2 str 40 – jediné původní Erbenovo básnické dílo, sbírka 13 skladeb, kromě úvodní a poslední jsou zpracovány ve formě klasické balady. Inspirace, náměty jsou z různorodé lidové slovesnosti, ale nevytváří ohlasy, je originální, původní myšlenkově i formálně (gradace a zvukové zvýraznění děje, obměny rýmových schémat, rytmu veršů, stavby slok).

I zde ve své původní tvorbě chtěl ukázat původní smysl, podobu starých mýtů, proto své příběhy pojímal nadčasově, zbavoval je zařazení místního, časového, společenského (mohlo se stát kdykoli, kdekoli, komukoli). V mýtech odhaluje dvě složky (vrstvy) – pohanskou – uznávání osudu, nadosobního řádu, který vládne přírodě i lidem, (naši předkové si to tak představovali, přenesli řád a zákonitosti z přírody i do světa lidského, do etických vztahů – např. závislost viny a trestu); a u některých i křesťanskou – (ta je nad tou pohanskou) nad nadosobním řádem je ještě řád lásky a odpuštění, vykoupení, spásy – toho se dosahuje pokáním, pokorou (osud, zákon, řád nelze zrušit, ale překonat láskou, pokorou).

Základem české (i vůbec slovanské) mytologie je tedy podle Erbena představa o osudu jako vševládné síle. Zasahuje vždy, když se člověk zpronevěří svému poslání, nelze mu uniknout. Osud je nemilosrdný, krutý, může být i slepý, nespravedlivý, vnáší však do lidského života (tj. i do oblasti mravní) řád. Člověk – bytost nedokonalá, chybující – se proti tomuto řádu vědomě či bezděky prohřešuje. Nechce tím však odhalovat lidskou malost, ubohost, naopak příběhy jsou plné vznešené tragičnosti a přitom pokory.

Etičnost a osudovost se nevylučují (srov. Prokop). Etické zákony jsou sice zákony lidské, ale naši předkové si i do nich mohli vnést až neúprosnou osudovou zákonitost, např. po vině (narušení mezilidských vztahů, provinění proti mravnosti) zákonitě (osudově) přichází trest (mnohdy neúměrně vysoký).

Hlavní témata: nadčasové problémy, hl. vztahy mezi matkou a dítětem, vztahy mezi mužem a ženou (milostné), hl. postavy většinou ženy, různé variace na téma viny a trestu, někdy zásahy tajemných, nadpřirozených sil (bytostí)

Erbenův jazyk, umělecké prostředky:

úsporný, hutný, úsečný jazyk, prostý, strohý a přesný výraz, mistr zkratky (v ději i v popisu postav i přírody – úsporně, ale názorně): neslovesné věty, výkřiky, apostrofy (hoj ty Štědrý večere, ty tajemný svátku) i častá oslovení v dialogu, gradace a zvukové zvýraznění děje - dokonalá zvukomalba (hlavně ve Vodníkovi), místo sloves v přísudku zvukomalebná citoslovce (z koně hop, na chalupu klop); mistr dialogu – živé, hutné úsečné a mají rozhodující roli; celkově to vše vytváří - prudký spád, dramatičnost, napětí, sevřenost;