Romantismus ve světové a české literatuře

Při úvahách k němu doléhají projevy harmonie přírody (opět kontrast jako v prvním zpěvu – příroda – harmonie, lidský svět – neštěstí).

Vilém přemýšlí o smrti, klade si otázky o podobě posmrtného života - většinou bývá dle některých pasáží interpretováno jen jako představa prázdnoty a nicoty, bez cíle, bez konce, stejně jako u hvězdy, ale není to tak jednoznačné. Na jiném místě se ptá: „Budoucí čas?! – Zítřejší den?! – Snad spaní je i život ten, jenž žiji teď, a příští den jen v jiný sen je změní?“ Zvažuje tedy, zda po smrti nepřijde jen jiné snění (=žití), než je to nynější; zda teprve po smrti se mu nedostane toho, po čem touží, čeho se mu na zemi nedostávalo, i poznání, pochopení smyslu všeho.

Ale odpověď opět nenachází, nelze najít, má však naději. (Nedochází tedy jednoznačně k závěru, že po smrti nic není, ale ani naopak, že je.)

3. zpěv – Na začátku opět kontrast přírody a člověka - v jiné podobě, za dne → obrazy přírody jsou reálnější, jasnější, v živých denních barvách, bez tajemných a erotických motivů, a opět veselejší, harmonické oproti lidskému světu – odsouzenec veden na smrt.

V posledních chvílích před popravou nabývá příroda pro Viléma nové podoby – stává se mu zemí = matkou, kolébkou i hrobem (vrací se do ní), ale v závěru (po smrti) se opět vynoří pochybnosti, že splynutí s přírodou (návrat k původní harmonii) není přímočaře možné.

Řada metafor - oxymór dokresluje zánik (ztrátu) - dětství i života. Všechno je neseno někam daleko (poslední pohled, myšlenka zemřelého; dětství, sen) vše je někde daleko, jako např. cit mrtvé milenky, svit vyhaslé hvězdy, tón zborcené harfy …

oxymóron (mn. č. oxymóra) = nezvyklé spojení slov, která si zdánlivě odporují ( založené na významovém protikladu).

U Máchy je jich celá řada a slouží k vyjádření dalšího možného trvání věcí zdánlivě zaniklých. Cokoli zdánlivě skončí, nezmizí zcela, trvá dál, i když v jiné podobě (např. jako vzpomínky, odraz apod.)

4. zpěv – Básník se ztotožňuje s hrdinou i s poutníkem, který po 7 letech přichází na místo popravy. Úvahy nad tragikou lidského údělu. Opět stejná metaforická řada oxymór jako ve třetím zpěvu – zde ale slouží k charakteristice, přiblížení budoucnosti. I při pohledu do budoucnosti shledává, dochází k závěru, že stále se vše proměňuje, ale trvá, nezaniká, jakoby cyklicky se vrací v různých obměnách. Mácha tedy vůbec nepíše o pomíjivosti času, věcí, jevů, života apod. (pomíjí snad jen konkrétní podoby věcí …, neboť ty se mění), naopak o věčném trvání (bytí) všeho, byť v různých podobách, formách. Z toho mu vychází pro člověka jakýsi záblesk naděje, ale opět hlavně nejistota a rozervanost, rozpolcenost.