UVOD_DO_BIBLE_2013_III

5.5 Druhý a třetí list Janův

2J a 3 J jsou nejkratšími listy NZ. Mají 13, popř. 15 veršů, tj. přibližně stejnou délku. Ta byla dána asi jedním listem papyru. Oba listy píše „starší“. Nejen svým rozsahem, ale i formou (zvláště 3 J) se podobají helénistickým dopisům.

2 J je adresován „vyvolené paní a jejím dětem“ (v. 1). Zřejmě nejde o jednotlivou osobu, ale církevní obec. List chce povzbudit k vytrvalosti v životě podle přijatých přikázání, zvláště pokud jde o přikázání lásky (v. 4-6). Adresáti jsou dále varováni před bludaři, kteří popírají příchod J. K. v těle. Takoví nemají být přijímáni ani pozdravováni (10n). Závěrem pisatel ohlašuje svou návštěvu a vyřizuje pozdravy své obce („děti tvé vyvolené sestry“).

3 J je adresován Gaiovi, který je pro nás jinak neznámý. Tématem listu je pohostinství vůči cestujícím bratřím, tj. misionářům. Gaius je pochválen za prokazované pohostinství a vyzván k pokračování v něm. Jistý Diotrefés je kárán za to, že misionáře nepřijímá a vyhání je z církevní obce.

Situace 3 J není zcela jasná. Diotrefés je patrně představeným církevní obce a „starší“ má určitou autoritu i tam. Diotrefés ji však neuznává.

2 J a 3 J mají zřejmě jednoho a téhož autora. Podobnosti ve formě listu a stylu jazyka jsou evidentní. Kdo je tento „starší“? Neuvádí jméno. K identifikaci mohl stačit pouze jeho titul. Vystupuje s autoritou. Muselo se tedy jednat o známou a váženou osobnost.

2 J je obsahově (v. 4-9) blízký 1J. Proto je oprávněný názor, že všechny tři Janovy listy mají stejného autora. Tím je dán i vztah k Janovu ev.

2 J a 3 J jsou zřejmě určeny rozličným církevním obcím, protože jejich (obcí) problémy jsou různé. Tyto obce musíme hledat nejspíše někde v Malé Asii. Dobu napsání lze určit jen přibližně: konec prvního nebo přelom 1. a 2. stol. Místo napsání 2 J a 3 J odpovídá podle autora 1 J.

6. Janovo Zjevení

Český název Zjevení (s rozšířením svatého[apoštola] Jana) je správným překladem řeckého názvu, který tato poslední NZ kniha nese od 2. stol. Někdy se užívá termín Apokalypsa. Tímto slovem kniha začíná.

První slovo Zj dalo podnět nejen k názvu knihy, ale také (v 19. stol.) k vědeckému označení náboženského myšlenkového proudu a literárního druhu tzv. apokalyptiky.

Apokalyptická literatura kvetla hlavně od 2. stol. př. Kr. do 2. stol. po Kr. Lze sem přiřadit i některé texty SZ: Iz 24-27, Zach 12-14, Joel 3-4, zvláště však knihu Daniel (hlavně 7. - 12. kap). Nejvíc apokalyptických spisů je mimobiblických (z tzv. raněžidovské literatury). K apokalyptice se počítají rovněž některé texty NZ mimo Zj (Mk 13 par., 1 K 15,20-28; 2 K 5,1-10; 1 Te 4,15-17; 2 Te 2,1-12; 2 Pt 3,10-13). Z ap. křesťanské literatury mimo NZ můžeme jmenovat Petrovu apokalypsu, Nanebevstoupení Izaiášovo, Hermova Pastýře.