UVOD_DO_BIBLE_2013_III

Je dost pravděpodobné, že apokalyptika je dědičkou SZ proroctví. Byla by náhradou za vyhaslého prorockého ducha. Někteří spojují původ apokalyptiky se sapienciální literaturou, kterou známe z nejmladších knih SZ. Autoři apokalyptických spisů se rozhodně pokládali za nástupce proroků. Proroci SZ nebyli v prvé řadě věštci, ale hlasatelé Boží vůle. Zvěstovali Božímu lidu slova útěchy a naděje. Tím se ovšem zabývali také budoucností. Apod. spisy obsahují vidění budoucích událostí, především konce světa, i toho, co bude po smrti. To všechno je vyjádřeno nápadnými symboly a obrazy. V symbolické řeči zaujímají významné místo čísla a spekulace s číselnými údaji. Téměř obecným rysem je anonymita autora, který se skrývá za jméno některé slavné osoby minulosti (patriarchové, proroci). Kniha byla údajně dlouho skryta a byla objevena až v době jejího pisatele. Minulé události bývají líčeny jako proroctví, a to až po pisatelovu dobu s velkou přesností. Podle toho lze často určit dobu sepsání. O málo srozumitelných viděních a snech podává poučení anděl. Silně se uplatňuje dualismus dobra a zla. Nynější doba je zlá, proto je třeba očekávat změnu, kterou přivodí Bůh. Živnou půdou apokalyptiky byly krizové situace v židovském národě. Byly to hlavně doby pronásledování.

V Janově Apokalypse nepochybně nacházíme prvky apokalyptické literatury. Ale také rozdíly oproti židovským apokalypsám. Autor Zj nezůstává anonymní, ale uvádí svoje jméno: Jan. Zj neobsahuje příslib spásy až od budoucího Božího zásahu, ale zdůrazňuje: rozhodující Boží čin spásy byl už uskutečněn smrtí a zmrtvýchvstáním J. K. Tajemné obrazy nejsou pro svatopisce nesrozumitelné. Dokonce máme dojem, že tyto obrazy musely být srozumitelné i prvním čtenářům této knihy. Zj není určeno jen pro úzký okruh zasvěcenců (22,10).

Pozoruhodný je také dopisní charakter Zj. Na začátku (1,4-8) máme text, který se silně podobá úvodům dopisů např. sv. Pavla. Také na konci (22,21) je věta, která připomíná formuli v závěru NZ listů. Kromě toho Zj 2-3 obsahují dopisy sedmi maloasijským církevním obcím.

Zj se samo chápe jako kniha prorocká (1,3; 22,7.10.18n.). Její autor se počítá ke křesťanským prorokům (srv. 22,9). Nelze ovšem přehlédnout všechny styčné body s apokalyptickou literaturou. Všechno nasvědčuje tomu, že autor měl skutečná vidění a vnitřní zážitky, které vyjádřil pomocí literárních prostředků své doby.

Čtyřikrát (1,1.4.9; 22,8) se objevuje autorovo jméno: Jan. V židovském prostředí to bylo poměrně časté jméno. Od 2. stol. známe ztotožnění autora Zj s apoštolem Janem. Z knihy samotné lze zjistit, že existují evidentní rozdíly mezi Zj a Jan, především pokud jde o jazyk. Zj je psáno jazykem obsahujícím prohřešky proti pravidlům řecké gramatiky, Jan je gramaticky prakticky bezchybný. Musíme však počítat i s tím, že jazyk Zj je mluvnicky chybný záměrně (jako stylistický prostředek). Existují ovšem i další rozdíly mezi Zj a Jan, a to ve slovní zásobě, pojmech a teologii. Slovní zásobu dost určuje literární druh, ale ve Zj chybí některé důležité pojmy Jan (např. světlo a tma, pravda, láska…). Teologické rozdíly jsou v eschatologii a chápání významu církve.