UVOD_DO_BIBLE_2013_III
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Církev je putující Boží lid. Jeho vůdcem k nebeské vlasti je Ježíš. Je třeba vytrvat přes všechny překážky, je nutné mít vytrvalou víru. Ježíš je „původce a dovršitel víry“ (12,2).
Dnes asi většina autorů klade sepsání listu Židům do 80. let. To také lépe odpovídá minimálně druhé křesťanské generaci (srv. 2,3). Timotej (13,23) mohl být ještě naživu.
Místo napsání Žd se nedá jednoznačně určit. 13,24 vyřizuje autor pozdravy „(bratří) z Itálie“. Snad jsou křesťané z Itálie mimo ni, kde je také autor Žd, a list je adresován do Itálie. Nelze vyloučit ovšem také opačný smysl, tj. že list Židům byl napsán v Itálii (v Římě). Místo napsání Žid zůstává nejisté.
5. Katolické epištoly
Sedm zbývajících listů NZ (Jk, 1 Pt, 2 Pt, 1 J, 2 J, 3 J a Ju) bývá souhrnně nazýváno katolické epištoly (listy). Jsou už velmi brzy (od 2. stol.) označovány ne podle adresátů, ale podle jména autora. Přívlastek „katolický“ znamená „obecný“, tj. „určený pro všeobecnou církev“.
5.1 List Jakubův
List má nadpis - jako ostatní katolické epištoly - podle autora, který se v prekriptu (Jk 1,1) označuje „Jakub, služebník (otrok) Boha a Pána Ježíše Krista“. Jakub bylo nepochybně jméno v Izraeli časté. V NZ seznamech apoštolů jsou mezi apoštoly dvě osoby tohoto jména. Jakub (Starší), syn Zebedeův a bratr Janův, byl popraven asi r. 42 po Kr. Dalším je Jakub Alfeův, který je takto označen jen v seznamech apoštolů. V NZ se však vícekrát hovoří o Jakubovi, „bratru Páně“, který vedl církevní obec v Jeruzalémě. Tento „bratr Páně“ byl v západní církvi (ne ve východní) ztotožněn s apoštolem Jakubem Alfeovým (Mladším). Dnes mnozí biblisté a historikové rozlišují Jakuba Alfeova
a Jakuba, „bratra Páně“, jako dvě osoby. Pro Jak 1,1 přichází v úvahu právě jen Jakub, „bratr Páně“. Mluví pro něj jeho autorita v prvotní církvi a jeho postavení. Skutečný autor Jk je dnes hledán v někom
pozdějším, kdo se opřel o jeho autoritu.
Jk nemá obvyklou stavbu, jakou známe např. z Pavlových listů. Začíná preskriptem, ale v textu není patrný vztah mezi odesílatelem a adresáty a na konci chybí dopisní závěr. Jk se skládá z volně seřazených výroků, které napomínají, povzbuzují a těší. V tom navazuje na židovskou sapienciální literaturu (např. Moudrosti, Sirachovcově, Tobiáš).
V Jk se nehovoří o Kristově smrti a zmrtvýchvstání ani o vykoupení.
Ježíš Kristus je výslovně jmenován pouze na dvou místech (1,1; 2,1).
Jako vzor k následování není v Jk uváděn Kristus, ale SZ proroci (5,10) a Job (5,11). Přesto se Jk ukazuje jako křesťanský spis. Najdeme v něm styčné body s Ježíšovou naukou, především z horského kázání: vyslyšení prosby, dobré dary od Otce, slyšet a konat, ponížení a povýšení… Z těchto styčných bodů nevyplývá literární závislost, ale každopádně společná tradice. Dá se říci, že z Jk dýchá Ježíšův duch.