PSYCHOLOGIE

1.4.1 Behavioristické pojetí psychologie

Behaviorismus je směr v psychologii, který se zaměřuje na zkoumání chování jako objektivně pozorovatelný fakt. Vlivy vnějšího prostředí považuje za rozhodující pro vývoj lidské psychiky. Odmítá introspekci jako nevědecký postup. Pro behavioristy je mysl černou skříňkou, do níž nelze proniknout. Chování chápe jako reakci na podněty, sled naučených odpovědí. Tento směr založil v roce 1913 J. B. Watson, jeho nejdůležitějším předchůdcem Ivan Petrovič Pavlov. V SSSR pokračovatelé jako I. M. Sečenov, V. M. Bechtěrev, L. S. Vygotskij.

John Broadus Watson [votsn] (1878 - 1958)

Americký psycholog, profesor na univerzitě v Baltimore. Všechny živočichy včetně člověka chápal jako seberegulující mechanismy. Z díla: Chování: úvod do srovnávací psychologie, Behaviorismus.

Watson chtěl studovat pozorovatelné chování s cílem předvídat ho a působit na ně. Subjektivní (prožitkovou) stránkou se nezabýval.

Neobehavioristé (po roce 1930) sledovali např. roli odměny a trestu.

Burrhus Frederic Skinner [skinr] (1904 - 1990)

Americký neobehaviorista. Zabýval se experimentem (operatním podmiňování) v psychologii a analýzou chování.

1.4.2 Hlubinná (psychodynamická) psychologie

Různé směry hlubinné psychologie vidí lidskou psychiku jako složitý souhrn vědomých i nevědomých procesů. Převažuje zde zájem o iracionální aspekty lidské psychiky, filozoficky tyto směry navazují např. na voluntarismus.

1.4.2.1 Psychoanalýza

Psychoanalýza (zakladatelem byl Sigmund Freud [frojd]) je založena na rozdělení lidské psychiky vědomou a podvědomou část. Dále je přesvědčena o psychickém determinismu - tedy vše, co říkáme a děláme, má svou příčinu, dokonce i drobné chyby (tzv. freudovská přeřeknutí).

Sigmund Freud (1856 - 1939)

Rakouský neurolog a psychiatr. Po studiu si ve Vídni otevřel neurologickou praxi, kde se zabýval problematikou neuróz. Z díla: Výklad snů, Úvod do psychoanalýzy, Tři úvahy o sexuální teorii, Psychologie mas a analýza já, Totem a tabu.

Z mnoha pudů, které podle Freuda existují, hraje dominantní roli sexuální a agresivní pud. Kromě sexuálního pudu lásky, vedoucího k zachování života (projevuje se spojováním do vyšších celků - ztělesňován jako Eros), člověku vládne i agresivní pud smrti, touha vrátit organismus do anorganického, klidového celku (Thanatos). Jeden z pudů vždy převládá. Pudy vytvářejí psychickou energii, která se hromadí (asi jako pára v parním stroji). Libido je psychická energie proudící z erotogenních zón, která může být sublimována - odkloněna např. do oblasti vědy nebo umění. Destrudo je projevem pudu smrti, může se projevit vůči samotné osobě (masochismem) nebo vůči společnosti (válkami).

Podvědomí je pro Freuda shromaždištěm zapomenutých a potlačených obsahů, citově zdůrazněných komplexů (např. oidipovský - vztah k rodiči opačného pohlaví).