Nezaměstnanost - Seminární práce

Politika trhu práce a sociální ochrana proti nezaměstnanosti se neustále prolínají a doplňují v zemích s tržní ekonomikou je neoddělitelně propojený trh práce se zaměstnaností i nezaměstnaností.

Cílem politiky zaměstnanosti je tedy rovnováha mezi nabídkou a poptávkou po pracovní sile. Rovnováha nabídky a poptávky je sice ideální, ale statický stav. Skutečnost je však dynamická, to znamená situace na trhu práce vždy osciluje kolem tohoto rovnovážného stavu a nedá se na něm dlouhodobě ustálit. Dosaženi plné zaměstnanosti je však cíl nereálný i z toho důvodu, že trh práce je určen pouze pro ty, kteří pracovat chtějí a mohou a o práci se skutečně - tedy aktivně - zajímají. V každé společnosti však existuje větší či menší skupina lidi, kteří pracovat nechtějí a cíle vědomě se jakékoliv práci vyhýbají. Jsou to občané, kteří si z větší části opatřují prostředky k obživě nekalým způsobem. Takového problematické skupiny v každé demokratické společnosti existuji a budou existovat i v budoucnu, neboť je velmi obtížné je přimět, aby se zapojily do práce. Lze však jistě použitím vhodných nástrojů udržovat počet těchto osob na minimální úrovni.

Politika zaměstnanosti je jedním ze základních prvků hospodářské strategie a politiky: Na rozdíl od zemí s rozvinutým tržním hospodářstvím, které politiku zaměstnanosti uplatňují v relativně stabilním hospodářství a s důsledky strukturálních změn v ekonomice se vyrovnávaly postupně, v delším časovém horizontu, Česká republika stejně jako ostatní země střední a východní Evropy ji musí uskutečňovat zároveň s probíhajícími systémovými i strukturálními změnami ekonomiky. Hospodářská politika státu má na vývoj trhu práce rozhodující vliv. Úloha státu je zde tedy nejširší a nezastupitelná. Má v podstatě dvojí rozměr:

centrální, do něhož patří vytváření globální strategie zaměstnanosti, často se hovoří o tzv. velké politice zaměstnanosti

regionální, která představuje provozování základních služeb zaměstnanosti; které nazýváme malá politika zaměstnanosti

Při tvorbě oné globální strategie hrají významnou roli zejména nástroje měnové, fiskální a mzdové politiky, dále strukturální změny ekonomiky, zaměření exportu, úroveň vzdělávacího systému a samozřejmě i celková koncepce zaměstnanosti. Těchto a případně i dalších instrumentů by měl stát intenzivně využívat při makroekonomickém ovlivňováni hospodářství, což je jednoznačně v jeho kompetenci, resp. v kompetenci všech hospodářských ministerstev.

To znamená velká politika by se měla v prvé řadě odvíjet od výrobních resortů, které by měly působit svojí činnosti zejména preventivně proti nezaměstnanosti a jejím následným nepříznivým sociálním dopadům. Pokud hospodářské resorty tuto aktivitu neprojeví,může to nepříznivě ovlivnit vývoj zaměstnanosti na několik let dopředu. Hospodářská politika vlády by tedy měla efektivním ovlivňováním hospodářského vývoje vytvářet prostředí podporující ekonomicky životaschopné podniky, které mají naději prosperovat v podmínkách tržní konkurence a vytvářet nové pracovní příležitosti. Regulace trhu práce ze strany státu jako jeho aktivita v hospodářské sféře na makroekonomické úrovni vyplývá z jeho odpovědnosti při vytváření lidsky důstojného života občanů. Kromě toho k účinné politice zaměstnanosti zavazuji stát i četné mezinárodní dokumenty, jak je již uvedeno výše. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že důsledně realizovaná velká politika zaměstnanosti v regionech, tj. tak zvaná malá politika zaměstnanosti, která zajišťuje vytváření nových pracovních míst, může v mnoha směrech naopak stimulovat rozvoj národního hospodářství, ukazovat cesty dalšího vývoje a dávat náměty k řešení problémů. Politika zaměstnanosti na úrovni regionální znamená tedy konkretizaci globální politiky státu na místní podmínky a stanoveni způsobů její realizace. Hlavni váha při tvorbě a uskutečňováni této politiky spočívala a bude i nadále spočívat na územních orgánech práce. Ty by se měly stát zdola, na základě svých vlastních zkušeností a poznatků, spolutvůrci dalšího vývoje.