Nezaměstnanost - Seminární práce

V posledních desetiletích je v moderní ekonomii preferován termín přirozená míra nezaměstnanosti, který představuje určitou analogii, neboť přirozenou mírou nezaměstnanosti se rozumí míra nezaměstnanosti odpovídající stavu rovnováhy na trhu práce.Můžeme ji tedy cápat jako míru nezaměstnanosti, která by vznikla působením tržních sil, a kterou tedy není možno dlouhodobě ovlivňovat nástroji fiskální a měnové politiky. Dnešní ekonomická teorie i hospodářská politika preferují při interpretaci nezaměstnanosti v makroekonomickém kontextu její vztah k inflaci. Přirozená míra nezaměstnanosti odpovídá úrovni zaměstnanosti, při které je míra inflace stabilní, neroste ani neklesá. Keynesiánská ekonomie i hospodářská politika formulovaly zaměstnanost a stabilitu cenové hladiny jako dva základní cíle. Přitom využívali k vyjádření jejich vzájemnému vztahu aparát Phillipsovy křivky, který vyjadřoval zaměnitelnost míry nezaměstnanosti a míry inflace. Tedy nástroj, kterým se stimulovala zaměstnanost (snižovala míra nezaměstnanosti), vyvolával růst cenové hladiny (inflace), a naopak. V kontroverzi s keynesiánském výkladem využil v rove 1967 M. Friedman hypotézu přirozené míry nezaměstnanosti a pomocí ní přehodnotil Phillipsovu křivku. Kritika se opírá o tzv. adaptivní inflační očekávání a peněžní iluzi.

Friedman zdůrazňuje, že krátkodobě je sice pozorovatelná zaměnitelnost mezi inflací a nezaměstnaností, ale je důsledkem tzv. peněžní iluze, do které upadají ekonomické subjekty. Ty nejsou schopny v krátkém období rozlišovat mezi nominálními a reálnými mzdami a cenami. Jestliže centrální banky zvýší nabídku peněz a dojde k růstu nominálních mezd, je vzestup vnímán jako růst reálných mezd. Důsledkem je růst nabízeného množství práce – při vyšší mzdě jsou ochotny pracovat další uchazeči o práci.

Obdobně ani firmy zpočátku nerozeznávají, že jde pouze o inflační růst cenové hladiny, a zvyšují produkci. Proto jsou ochotny najímat dodatečnou práci. Důsledkem růstu inflace je růst produkce a snížení míry nezaměstnanosti. Došlo k peněžní iluzi, ale ta v průběhu několika měsíců (6 – 9) vyprchá. Firmy a zaměstnanci si uvědomují, že jde o pouhou inflaci, a snižují nabídku. Zaměstnanci rozpoznávají, že došlo pouze k nominálnímu růstu jejich mezd, pobírají více peněz, ale vzrostly i ceny statků a služeb, reálná kupní síla důchodů se nezměnila. Nezaměstnanost se vrací na výchozí úroveň – na přirozenou míru nezaměstnanosti. Současně se však projeví vliv tzv. adaptivních inflačních očekávání.

Jestliže inflace určitou dobu trvá, promítne se do inflačních očekávání a ekonomické subjekty se tomu přizpůsobí. Očekávaní se přenáší do uzavíraných dlouhodobých kontraktů jako cenové požadavky. Očekávaná inflace se přeměňuje v inflaci skutečnou. Důsledkem je návrat k přirozené míře nezaměstnanosti (u‘), který ale není doprovázen snížením inflace na předchozí úroveň; inflace setrvačně zůstává.