Nezaměstnanost - Seminární práce

Problémy diagnózy nezaměstnanosti

Čistá a jednoznačná diagnóza jednotlivých druhů nezaměstnanosti je možná jen teoreticky, empiricky je však velmi těžká a problematická. Problematičnost spočívá v tom, že konjunkturální a strukturální nezaměstnanost (obě mají rozhodující význam pro rovnováhu trhu práce) se dají velmi těžko diagnostikovat a navzájem separovat, protože konjunkturální nezaměstnanosti: v období vysoké konjunktury jsou mobilizovány rezervy pracovních sil, a tedy v tomto období je velmi malá strukturální nezaměstnanost.

V období recese se „smíchávají“ oba druhy nezaměstnanosti přinejmenším z toho důvodu, že strukturální změny větší intenzity probíhají právě v konjunkturálních cyklech , během kterých je např. nadměrně vysoká nezaměstnanost žen, starších osob, mladých lidí, a to vytváří dojem strukturální nezaměstnanosti.

Z celého předcházejícího textu je zřejmé, že úroveň jednotlivých druhů nezaměstnanosti je možné určit velmi přibližně, např. analýzou údajů o zkráceném týdenním pracovním čase, analýzou nezaměstnanosti různých skupin osob, ale hlavně analýzou úrovně a příčin délky nezaměstnanosti.

Délka doby nezaměstnanosti hraje kritickou úlohu nejen v ekonomických teoriích hledání práce (je také zřejmé, že sociální situace nezaměstnaných více závisí na délce doby nezaměstnanosti, než na skutečnosti, že se stali nezaměstnanými), ale i v diagnóze typu nezaměstnanosti. Jde především o to, že frikční nezaměstnanost je charakteristická (na rozdíl od jiných typů) krátkou dobou trvání, závislou na mzdě a jiných podmínkách práce, které je jednotlivec ochoten akceptovat. Na druhé straně, pro lepší rozlišení druhů nezaměstnanosti, je třeba porovnávat ukazatele délky doby nezaměstnanosti s ukazateli délky neobsaditelnosti pracovních míst a jejich dalšími charakteristikami, uvedenými např. v práci (3). Z toho tedy vyplývá, že podrobnější empirická diagnóza druhu nezaměstnanosti si vyžádá nejdříve rozpracování adekvátních metod pro měření různých charakteristik nezaměstnanosti a volných pracovních míst, které – v případě sledování potřebných statistických údajů – bude možné empiricky aplikovat. Jde však o značně složité metody – jak vyplývá ze seznamu literatury, výzkum, zaměřený tímto směrem, vyžaduje patřičný čas.

Od vydání Keynesovy Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936) se teorie ekonomie rozšířila o pojetí tzv. nedobrovolné nezaměstnanosti.

Existence nepružných mezd vyvolává poruchu v podobě nedobrovolné nezaměstnanosti. Je porušen čistící efekt na trhu práce. Dochází k situaci, že stav, do kterého trh vyúsťuje, neodpovídá obsahu rovnovážné situace; existují takové subjekty, které při ceně na trhu jsou ochotny uskutečnit tržní transakci (koupi či prodej), ale nemohou. Pokud se podíváme na následující graf, snadno můžeme identifikovat skutečnost, která nastane, pokud např. mzdy setrvají na vyšší hladině, než odpovídá stavu rovnováhy trhu práce. Vyšší mzdová hladina (reálná mzdová sazba) je v grafu označena W. Vidíme, že je především zaměstnáno méně populace než při volných mzdách, kterým by odpovídalo utvoření rovnováhy v průsečíku nabídky a poptávky. Současně však vzniká přebytek nabídky práce, který zobrazuje ty, kteří jsou ochotny při této mzdové sazbě pracovat, ale neexistuje pro ně pracovní příležitost. WX jsou zaměstnaní, XY je rozsah nedobrovolné nezaměstnanosti a YZ jsou ti, kteří nejsou při dané mzdě ochotni pracovat, tedy představují dobrovolnou nezaměstnanost.