Syndrom týraného

Sexuální zneužívání má jako trauma důsledky především v emoční oblasti. Zneužívané děti reagují pocity odporu, bývají úzkostné, nejisté, projevují větší strach ve vztahu k lidem, ať už jde o vrstevníky či dospělé. Ztratily základní pocit důvěry v bezpečný svět. Děti bývají natolik emočně inhibované, že nejsou motivovány a leckdy ani schopny uplatnit a dále rozvíjet své schopnosti. Důsledkem je např. selhání ve škole, jehož příčinou není nedostatek inteligence.

Dítě má zhoršené sebehodnocení a nízkou sebeúctu. Trpí častěji pocity studu a viny, že něco udělaly špatně.

V reakci na zátěž spojenou se zneužíváním se může rozvinout posttraumatická stresová porucha.

Typické reakce na trauma ze sexuálního násilí:

1. Traumatická sexualizace nepřiměřená věku vede ke změněnému vztahu k sexualitě.

• Dítě se projevuje nápadným sexuálním chováním, vyzývavostí. Někdy dokonce je používá jako způsob manipulace s lidmi, k získání výhod.

• Dítě se jakéhokoli projevu sexuality bojí. Zneužívaný jedinec může mít problémy se svou sexuální identitou a s budoucí rolí dospělého.

2. Zkušenost zrady- ztráta pocitu jistoty a bezpečí, ztráta důvěry v nejbližší lidi, členy rodiny. Reakce je silnější tehdy, pokud dítěti nikdo v rodině nevěří a neposkytne mu ochranu. Dítě je obětováno potřebám celé rodiny. Je zneužíváno, a navíc je v rámci fungování obranných reakcí rodinného společenství označováno za viníka. Dítě již nečeká od nikoho nic dobrého, začíná být nedůvěřivé, není schopné přiměřené orientace v lidském chování, nedokáže posoudit, kdo k němu zaujímá jaký postoj. Pocit zklamání se projeví smutkem, depresí, anebo hněvem a hostilitou vůči světu. Obrannou reakcí je rovněž tendence k izolaci

3. Pocit bezmocnosti. Dítě, které je zneužíváno a nenalezlo u nikoho pomoc a oporu, se cítí bezmocné. Prožitá bezmocnost je vede k pasivitě a rezignaci, k pocitu bezvýhradné závislosti na vnějších vlivech. Aktér násilí mu jeho bezmoc opakovaně potvrzuje. Dlouhodobá traumatizace vyvolává na jedné straně silnou úzkost a pocity viny, na druhé straně mohou obranné mechanismy prožitky spojené s traumatem potlačit a vytěsnit. Jednou z možných reakcí je disociační porucha, kdy jsou jednotlivé psychické procesy a složky osobnosti rozštěpeny, ztrácí svou integritu a kontinuitu. Pod vlivem silného stresu dochází např. k disociační amnézii, dítě si na událost nemůže přesně vzpomenout, nechce o ní komunikovat. Disociační poruchy fungují jako obrana, oddělují to, co dítě traumatizuje. Objevují se i další posttraumatické potíže, např. somatizujícího charakteru (poruchy spánku a jídla).

4. Stigmatizace. Dítě se může cítit provinile, své chování považuje za špatné. Dítě může být stigmatizováno reakcemi ostatních členů rodiny, kteří je odsuzují, ale i necitlivým přístupem při vyšetřování.