Sociologie pro ekonomy

Sociologické paradigma

Pojem zavedený do sociologie Robertem K. Mertonem, který tento termín použil ještě před Kuhnem k označení procedury, která má učinit zjevným všechna východiska a pojmy, které byly použity při analyze určitého sociálního jevu. Jde o specifický pohled na společnost nebo její část, která zahrnuje výklad, teorii společnosti, který je proveden ve specifickém jazyce a s použitím určité terminologie, opírá se o specifickou metodologii, řeší ustálený typ problémů ustálenými postupy a opírá se o stabilní okruh autorit, jejichž vědní aktivita slouží k provozování vědy.

Mezi základní sociologická paradigmata vývoje společnosti patří:

1. Konsensuální paradigmata

2. Stratifikační paradigmata

3. Třídní paradigmata

4. Konfliktualistická paradigmata

5. Interpretativní paradigmata

1. Konsensuální paradigma

Vzniká se vznikem sociologie. Podstatu představují zájmy všech členů společnosti. Filozofickým předobrazem všech vysvětlení tohoto typu je teorie společenské smlouvy.

Tato teorie předpokládá, že v základu sociálního řádu stojí nepsaná úmluva, podle které se lidé více či méně vědomě zavazují, že budou dodržovat pravidla umožňující jim vzájemné soužití.

Všechny teorie konsensu vycházejí z následujících předpokladů:

1. Sociální systémy jsou integrované

2. Společnosti jsou soudržné

3. Společenský život závisí na solidaritě

4. Spol. život je založen na reciprocitě a kooperaci

5. Společnost uznává legitimní autoritu

6. Základní prvky společenského života jsou normy a hodnoty

7. Sociální život zahrnuje závazky

8. Společenské systémy závisí na konsensu

9. Sociální systémy mají tendenci přetrvávat

Do skupiny konsensuálních teorií zařazujeme:

1. strukturální funkcionalismus

2. teorii sociální směny

Strukturální funkcionalismus

Teoretický systém ve 40. a 50. letech 20. století. Je základem stratifikačního paradigmatu (rozvrstvení společnosti). Stoupenci tohoto směru mohou citovat A. Comta, H. Spencera nebo E. Durkheima. Všichni totiž zdůrazňují vzájemnou závislost jednotlivých částí systému na celku, význam vnitřní rovnováhy pro fungování sociologie organismu a ideu harmonické seberegulace jako cílového stavu chování systému.

Významným představitelem tohoto směru je americký sociolog Talcott Parsons.

Parsons stanovil čtyři systémové roviny :

Kulturní systém – je závazný pro členy společnosti a určuje přípustné

formy jednání a myšlení.

Sociální systém - je souborem sociálních rolí a rolových očekávání .

Systém osobnosti – je člověk se svými individuálními potřebami, motivy a

postoji.

Systém behaviorálního organismu - zdůrazňuje skutečnost, že člověk je

biologický tvor, který se pohybuje

v určitém fyzickém prostředí.

Kritika strukturálního funkcionalismu:

• staví hypotézy, které nejsou empiricky testovatelné

• podávaná vysvětlení jsou často teologická

• není schopen vysvětlit sociologickou změnu, má tendenci považovat změny za něco nenormálního

• přeceňuje úlohu normativního prvku v sociologickém životě

• velmi lehce se mění v politicky konzervativní ideologii