Sociologie pro ekonomy

b/ postmoderní společnost s finančními podniky a managmentem orientovaným na nadnárodní operace v rámci globálního trhu, s masovou kulturou, s vysokým stupněm elektronizace, tudíž i velmi vyspělou technikou (včetně té vojenské ‑ viz. Perský záliv), společnost založená na službách (přičemž vedle sebe budou ještě dlouho existovat postindustriální a industriální země ).

S rozvojem společnosti souvisí i vývoj sociologického myšlení. V další části této kapitoly se seznámíte se základními paradigmaty sociologického myšlení. Nejdříve si pojem paradigma vyjasníme.

Paradigma

Paradigma je podle Kuhna "všeobecně uznávané výsledky vědeckého výzkumu", které se využívají jako "modely problémů a jejich řešení". Paradigma globálně určuje předmět zkoumání, ohraničuje to, co je hodné zkoumání, a tak plní poznávací funkci. To znamená, že usměrňuje výzkum, určuje kritéria výběru problémů, způsoby získávání faktů, tvorbu vědeckých teorií a jejich ověřování. Metodologická funkce spočívá hlavně v tom, že paradigma tvoří pravidla, která určují možné způsoby řešení problémů. Normativní funkce vystupuje do popředí tehdy, když se využívají určité uznané vzory řešení. Paradigma je to, co spojuje členy vědeckého společenství a naopak společenství tvoří vědci, kteří mají společné paradigma.

Cílem tedy není odhalovat nové jevy, obyčejně ani tvořit nové teorie, ale rozšiřovat oblast a prohlubovat přesnost uplatnění paradigmatu. Pro období normální vědy je tedy charakteristické, že výzkum je usměrňovaný a realizovaný podle paradigmatu a poznání se rozvíjí kumulativně. Vědci však objevují nové a nečekané jevy (tzv. anomálie). Neschopnost je řešit a jejich narůstající počet způsobuje nedůvěru v paradigma. To se stává nejasným a roste tak počet modifikujících teorií. Tento jev je typický pro období krize.

Krize může končit třemi způsoby:

1) normální věda zvládne problém (anomálii) vyvolávající krizi;

2) problém přetrvá ‑ "zapečetí se";

3) vytváří se nová teorie.

Tento třetí způsob již vlastně spadá do třetího období, období revoluce. Poznání má tady nekumulativní charakter. Dochází k odmítnutí starého paradigmatu a starých tradic výzkumu a přijetí nového, který jej nahrazuje a je s předešlým neslučitelný. U vědců dochází ke změně "vidění světa", tzn. že vědci vidí svět z hlediska nového paradigmatu. Po jeho přijetí většinou vědeckého společenství nastává opět období normální vědy.

S revolucí jsou spjati převážně mladí vědci, kteří nejsou tak vázáni starým paradigmatem. Příkladem vědecké revoluce je například přechod od Ptolemaiovy astronomie ke Koperníkově, či od Newtonovy fyziky k Einsteinově.

Kritici vyčítají Kuhnovi, že svůj model vývinu vědy vybudoval na vývoji přírodních věd. Někteří nepřisuzují normální vědě takový význam, jiní její existenci popírají. Také je kritizován za monoparadigmatismus v období normální vědy a za to, že nepřihlíží na úlohu vnějších faktorů jako je technický pokrok, společenské, ekonomické a intelektuální podmínky.