Sociologie pro ekonomy

Podstata etnometodologie

V centru entometodologie stojí:

„Jak to lidé dělají, že právě to, co činí, považují za zcela neproblematické a přirozené?“

Základní metoda etnometodolgů je jednoduchá:

Spočívá v narušení běžného chodu věcí, což má lidi přimět k tomu, aby ukázali, co je třeba učinit aby mohl být svět považován opět za normální.

Etnometodolog se chová jako cizinec, neboť chce vyprovokovat domorodce k tomu, aby ukázali, jak to vlastně dělají, že se zvládáním svého života žádné problémy nemají a dokáží se v něm orientovat zcela rutinně a přitom bezpečně.

Vývoj etnometodologie

Etnometodologie se vnitřeně diferencovala např. na analýzu hovorové řeči (konverzační analýzu), etnometodologickou hermeneutiku, analýzu každodennosti, etnografii vědy apod.

V 70. letech expandovala prudce z Ameriky, kde se z původní sociologické „sekty“ rozvinula ve vlivný výzkumný proud, do Evropy. Etnometodologie nebyla ani zdaleka přijata jednoznačně. Byla podrobena kritice a otázce o ideologové angažovanosti.V bývalém Československu se etnometodologií speciálně nezabýval nikdo. Informativní studie napsali E. Urbánek a

D. Alijevová. Na Slovensku s technikou garfineklingu experimentovaly Zuzana Kusá a Iveta Radičová.

Základní problém etnomedologie

Původní otázka etnometodologie je standardní:

Jak je možný řád a jak se dosahuje toho, že se společnost nerozpadne do chaotické množiny individuálních aktů, které by byly v permanentním konfliktu?

Je to dáno tím, že lidé disponují a používají metod, jimiž své každodenní praktiky činí srozumitelnými a navzájem sdělitelnými.

Pro pochopení této problematiky je nutné rozumět třem základním entometodologickým termínům:

1. Reflexivitě – tím, že určitou situaci popisujeme, že jí dáváme smysl a význam, ji současně vytváříme. Náš interpretační akt se stává součástí situace samotné.

2. Popsatelnosti či sdělitelnosti = accountability – není tomu tak, že něco se dá popsat a sdělit proto, že to má smysl a že je to rozumné, ale smysl to má a rozumným se to stává tehdy, když je to sdělitelné a popsatelné.

3. Indexikalitě – každý řečový a interpretační akt je konkrétně určen situací, v níž se odehrává.

Z toho vyplývá mimořádná role, která je přisouzena jazyku každodenní komunikace. Smysl reality je podle etnometodologie produktem verbálního aktu. Sociální interakce je v etnometodologii redukována na jazykovou komunikaci. Jazyková komunikace však obsahuje hlubší vrstvu než je pouze ta, kterou můžeme zachytit na základě verbálního vyjádření.

Tato hlubší vrstva je tvořena tzv. základovými očekáváními, což je předpokládané, neverbalizované vědění, které aktéři používají jako interpretační schémata. Tato základová očekávání je možné odhalit někdy jen aplikací složitých a náročných dramaturgických postupů, pro něž se ustálil termín garfinkeling.