Veřejná ekonomika přednášky

• Institucionální výzkum realizují všechny instituce, které se profesionálně zabývají výzkumnou činností.

• Ve vyspělých zemích je institucionálně podporovaný výzkum nezastupitelnou součástí výzkumné činnosti a navzájem se doplňuje s částí podporovanou účelově na základě veřejné soutěže.

Hlavní rozdíly mezi účelovým a institucionálním financováním

• O účelové financování se mohou ucházet ve veřejné soutěži všechny právnické a fyzické osoby. U institucionálního financování nejde
  o veřejnou soutěž a okruh uchazečů je omezen pouze na právnické osoby, jež nebyly založeny za účelem podnikání, ale za účelem výzkumu.

• U účelového financování jsou v zásadě dvě možnosti, a to: předložený návrh projektu přijmout nebo odmítnout. U institucionálního financování je nepřijatý návrh projektu vrácen k přepracování.

U návrhu projektu jde o výzkumnou činnost jednotlivců, eventuálně týmů. Naproti tomu u výzkumných záměrů jde o výzkumnou činnost celé organizace – jde o nosné směry činnosti příslušné organizace (např. vysoké školy). Pokud takové směry činnosti v příslušné organizaci neexistují, organizace se nemůže ucházet o institucionální podporu.

Ekonomika a financování výzkumu a vývoje

• Veškeré výdaje z veřejných zdrojů jsou (tj. nejčastěji ze SR) na VaV rozdělovány přes rozpočtové kapitoly ústředních orgánů státní správy a přes kapitoly AVČR a GAČR.

• Nejvyšší výdaje na výzkum a vývoj vykazuje u nás MŠMT,
  AVČR a GAČR.

• Ani nejbohatší státy (USA, Japonsko aj.) si nemohou dovolit financovat výzkum bez podstatných omezení. I v této oblasti se musí soustavně věnovat maximální pozornost efektivnosti vynakládaných prostředků.

• Evropské země vydávají v průměru na VaV 1,8 % HDP,
  USA 2,8 %, v Japonsku až 6,7 %.

Státní výdaje rozpočtu na výzkum, vývoj a inovace v letech 2000-2014

Výdaje státního rozpočtu na výzkum, vývoje a inovace v roce 2015 (v tis. Kč)

Legislativní normy

• Zákon č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích.

• Zákon č. 342/2005/Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o veřejných výzkumných institucích.

• Zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu a vývoje), ve znění pozdějších předpisů.

• Zákon č. 283/1992 Sb., o Akademii věd České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

• Nařízení vlády č. 397/2009 Sb., o informačním systému výzkumu, experimentálního vývoje a inovací.

• Statut Rady pro výzkum a vývoj.

• Statut Grantové agentury České republiky.

• Statut Technologické agentury České republiky.

Zdravotnictví

Právo na zdraví

• jednou ze základních otázek kladených v souvislosti se zdravotnictvím je otázka práva na zdraví.

• Pod právem na zdraví není chápán závazek společnosti zajistit každému jedinci život bez nemoci, ale spíše právo na ochranu zdraví a právo ve smyslu garantovaného přístupu ke zdravotnickým službám.

• Obecně existují 2 základní přístupy k vnímání práva na zdraví: liberální a rovnostářský přístup.

• Základem liberálního přístupu je právo na svobodu a autonomii a mezi jeho hlavní charakteristiky patří, mj. tyto zásady:

• přístup ke zdravotní péči je výsledkem individuálního úsilí a výběru;

• jedinec získá pouze takovou zdravotní péči, na kterou má;

• zdravotnické služby jsou předmětem svobodné směny;

• cena je určena na trhu.

• Liberální přístup funguje v Americe (Obamacare)

• Rovnostářský přístup respektuje předpoklad, že užití zdrojů je vázáno na morální hodnoty a lidé mají povinnost zacházet se zdroji tak, aby jejich distribuce byla co nejvíce rovná a spravedlivá.

• Právo na zdraví, ale neznamená získání neomezeného množství zdravotnických služeb, znamená právo na určitý objem (standard) zdravotní péče. Hlavním principem rovnostářského principu je princip solidarity (aby se péče dostala ke všem). Základním problémem rovnostářského pojetí je, jak při omezených zdrojích dostát závazku, že všichni mají zabezpečen rovný přístup ke zdravotní péči.

• Rovnostářský přístup funguje u nás v ČR