C 01 - Vznik samostatného československého státu

Hlavními představiteli domácí politiky se stali soc. demokrat Bohumír Šmeral, agrárník Antonín Švehla a mladočech Zdeněk Tobolka. Nechtěli provokovat odbojnými stanovisky ani se přihlásit k loajalitě. Na podzim 1916 vytvořili oficiální obranné orgány české politiky – Český svaz poslanců na říšské radě a Národní výbor, ovšem za cenu prohlášení o loajalitě. Tím se dostávali do rozporu s velkou částí lidových vrstev, jejichž postoj k Rakousku se měnil v odpor.

21.11.1916 zemřel Fran. Josef I. a Karel I. (III.) začal se změnami; do vlády jmenoval české aristokraty aj. Rok 1916 probíhal v čs. emigraci se střídavými úspěchy. Ještě v listopadu 1915 zaznamenala neúspěch – rakouskou policií bylo odhaleno její spojení s domácí Maffií → doma vlna zatýkání, přerušení spojení. Také se nepodařilo získat žádného významného českého politika. Beneš sice významně působil v Paříži, ale jako politik teprve začínal; podobně i Štefánik (přidal se na zač. r. 1916), který měl důlež. společenské styky. Bylo významné, že v rámci francouzské armády působila již od r. 1914 čs. dobrovolnická rota Nazdar! A že v rámci ruské armády stejnou roli hrála čs. jednotka Česká družina, do které mohli vstupovat čeští a slovenští zajatci. V únoru 1916 byl Český komitét zahraniční v Paříži přeměněn v Národní radu československou. Oslabení a rozkol přinesla návštěva agrárníka Josefa Düricha, zaměřeného procarsky. Pařížské a ruské centrum odboje se opět spojilo až po demokratické revoluci v Rusku.

12.12.1916 podaly úspěšné centrální mocnosti návrh na mírová jednání. Do následné nóty Spojenců o válečných cílech z 10.1.1917 se E. Benešovi podařilo prosadit slova o „osvobození Slovanů a Čechoslováků“ z rakouského područí. Nový ministr zahraničí R-U Czernin toho využil a vedení české domácí politiky přiměl k prohlášení, že jde o „insinuaci“, tj. křivé obvinění, ale nenabídl za to kompromis. Poškodil tak nejen českou prorakouskou politiku, protože ji zdiskreditoval, ale především monarchii.

Roky 1917 a 1918

K důležitému zvratu došlo v únoru (dle našeho kalendáře v březnu) 1917 v Rusku, kde padl carský režim. Car abdikoval, zemi vládla prozatímní vláda, byla vyhlášena autonomie Finska, vznikaly sověty…atd. Demokratické Rusko významně posílilo stranu Dohody. Ruské události měly ohlas i s habsburské říši. Nový císař Karel I. byl pádem císařství těžce zasažen a usiloval o reformy. Propustil náčelníka štábu, zakázal trest smrti na vojně, zrušil mj. trest smrti pro K. Kramáře a A. Rašína (v červenci 1917 byli propuštěni na svobodu), učinil konec vynucenému česko-německému „vyrovnání“ a jeho lidé nutili Německo k mírovému jednání. Došlo i na tajná jednání s Francií. 30.5.1917 obnovil zasedání parlamentu, říšské rady; čímž poskytnul národům Předlitavska vyslovit vlastní požadavky. Čeští poslanci se vyslovili loajálně k monarchii, ale také pro nové uspořádání, právo sebeurčení a sloučení „československého“ národa v souvislý stát. Skutečnou revoluci tohoto prohlášení znamenal požadavek ustavení československého státu a nikoli jen českého. Ten přece musel rozbít tisíciletou celistvost Uherského království a přinést svobodu maďarizovaným Slovákům. To bylo nepřijatelné především pro Maďary → ihned Slovensko uzavřeli před všemi informacemi z Českých zemí.