C 01 - Vznik samostatného československého státu

Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická pak prohlášení rozvedla a zpřesnila na přípravné konferenci ve Stockholmu (červen 1917) v plán podunajské konfederace. Probrala situaci také s Masarykovými zástupci – byl to první styk domácí politiky se zahraniční akcí. Obě skupiny se sjednotili na požadavku zřízení československého státu.

Československá státně politická idea se vůbec nezrodila nahodile. Navazovala na kulturní a jazykovou příbuznost a vzájemné styky, ale na státně politickou rovinu ji pozvedávalo ještě něco jiného: silnější Češi jejím prostřednictvím mohli pomoci Slovákům a vyburcovat je k odboji; zároveň je potřebovali, neboť tak mohli ještě za války zaútočit na základy uspořádání monarchie. Doma i za hranicemi měl tento krok strategický význam: jednak se tak ke slovu hlásil národ téměř dvakrát početnější, jednak frontálně útočil na oba státy habsburského soustátí.

Na československou zahraniční akci působily události jara 1917 rozporně. V Německu zvítězila válečnická strana, která odmítla rakouské žádosti o mírová jednání a naopak konflikt vystupňovala (mj. zahájení neomezené ponorkové války). To vedlo USA 6.4.1917 k vyhlášení války Německu. R-U sice hned nato poslušně vypovědělo USA diplomatické styky, ale USA mu vyhlásilo válku až v prosinci 1917. Dle Wilsonovy válečné strategie mělo být R-U za cenu jeho uchování odděleno od Německa, které mělo být takto oslabené rychle poraženo i se svým vilémovským režimem. To ale neodpovídalo plánům čs. exilu. Na druhé straně to čs. zahraniční akci umožňovalo zapojit do hnutí početnou kolonii amerických Čechů a Slováků a jejich organizace. V červnu 1917 zavítal do USA M.R. Štefánik. Byl přijat prezidentem Wilsonem, ale v organizaci dobrovolnických jednotek dosáhl jen malých úspěchů. Až v r. 1918 v Chicagu byla ustavena americká pobočka Československé národní rady. Zatím podstatně důležitější byly československé úspěchy v Rusku. Prozatímní vláda a její min. obrany umožňovali nábor mezi českými a slovenskými zajatci v Rusku, kterých tu byli statisíce. Situace byla pro čs. exil natolik významná, že do Ruska odcestoval sám Masaryk, zatímco Beneš zůstal v Paříži, aby zajišťoval práce v západní Evropě. Z Ruska měla být učiněna hlavní vojenská základna odboje, neboť zde bylo nejvíce potencionálních vojáků pro čs. legie. Legie byly zapojeny do ruské protiofenzivy a 2.7.1917 se vyznamenaly v bitvě u Zborova2 tak, že ruský min. předseda Kerenskij začal jejich formování plně podporovat. Československý „korpus“ se podařilo vybudovat jako samostatnou armádu, která na vrcholu své síly měla více než 50 000 mužů a přes vnitřní demokratismus vynikala pevnou kázní. Jen něco přes 1 200 legionářů se však podařilo převézt ještě toho roku na francouzskou frontu. Zborovský úspěch ovlivnil i nábor do legií v jiných zemích. V Itálii však byly pro nepochopení zřizovány pouze „pracovní oddíly“.