C 09 - Charakteristika hospodářského a sociálního vývoje ČSR

V letech 1919-1920 střední a velké podniky investovaly do výroby – především v kovozpracujícím, strojírenském a elektrotechnickém průmyslu. Literatura hovoří o první meziválečné vlně investic. Stále ovšem přetrvával především extenzivní rozvoj výroby, spolu s nízkou produktivitou práce a vysokými výrobními náklady. Podniky investovaly nedostatečně do technické racionalizace výroby, přechod na mírovou výrobu nebyl dostatečně pružný.

Terciární sféra se v tomto období omezila pouze na základní funkce, které vykonávala v oblasti školství, veřejné správy, pořádkové služby apod. Obchod trpěl nedostatkem zboží a rozbujelým černým trhem. Direktivní zásahy státu byly v tomto období nevyhnutelné – především v oblasti přídělového hospodářství s potravinami (přídělové lístky), s uhlím apod. Mzdy a platy však začaly brzy růst, především v regionech s velkými průmyslovými kapacitami – velké dělnické kolektivy v období do konce roku 1920 donutily vedení k jejich zvýšení i přesto, že nemělo reálný základ v růstu ekonomické efektivnosti výroby.

Úhrn obyvatelstva dosáhl při sčítání lidu počátkem roku 1921 13,6 milionu. Z celkové populace tvořily více než 1/3 národnostní menšiny. K české a slovenské národnosti (vykazované jako „československá národnost) se v roce 1921 hlásilo 65,5% obyvatelstva, k národnosti německé 23,4%, maďarské 5,7%, rusínské, ukrajinské a ruské 3,4%, židovské 1,3% a polské 0,6% přítomného obyvatelstva (0,1% připadalo na jiné národnosti a cizince). Později mírně rostl podíl Čechů, Slováků a Rusínů.

Nejdůležitějším zdrojem obživy bylo v poválečných letech celostátně ještě zemědělství (spolu s lesnictvím), které mělo velkou převahu nad průmyslem a řemeslem na Slovensku a Podkarpatské Rusi, ale v českých zemích již za nimi zůstávalo pozadu. V celostátním měřítku převážil průmysl nad zemědělstvím v průběhu 20. let. Průmyslově agrární strukturu republiky přitom určovaly české země, které byly nejen vyvinutější, ale také počtem obyvatelstva podstatně větší.

Pod tlakem zdola byla přijata série sociálních reforem. Již v prosinci 1918 byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba, byly zrušeny šlechtické tituly, a schylovalo se k pozemkové reformě, která měla oslabit ekonomickou moc aristokracie přesunem pozemkového vlastnictví do rukou rolníků, nové statkářské vrstvy a státu. Zákon o osmihodinové pracovní době však umožňoval řadu výjimek. Zemědělská čeleď, služebné, topiči, vrátní, řidiči a některé další profese získali nárok pouze na dvanáctihodinový odpočinek během 24 hodin (z toho osm hodin nepřetržitého klidu v noci). U většiny dalších povolání byla přípustná přesčasová práce na základě úředního povolení. Zaměstnancům měly být poskytnuta jednou týdně (zpravidla v kombinaci s nedělí) pracovní přestávka v délce aspoň 32 hodin, ženám v továrnách s výjimkou nepřetržitých provozů začínal nedělní klid v sobotu ve 14 hodin. Pozdější jednotlivé úpravy zákona přinášely spíše zhoršení. Rozšiřoval se okruh povolání, kdy byl nárok pouze na dvanáctihodinový odpočinek během 24 hodin. Jinde byli podnikatelé povinni žádat o povolení přesčasové práce, což mnohdy nedodržovali. O předčasnou práci měli zájem sami zaměstnanci, protože si tím přilepšovali na mzdě. Z mezinárodního hlediska se ČSR stalo jednou z prvních zemí, které omezily pracovní dobu na 48 hodin týdně.