C 09 - Charakteristika hospodářského a sociálního vývoje ČSR

Stát také nezasahoval svou legislativou do mzdových poměrů. V prvních poválečných letech byla jedinou výjimkou zákonná úprava nejnižších mzdových sazeb domáckých dělníků, jejichž mzdy byly až neuvěřitelné nízké – i po přijetí zákona z prosince 1919 např. v roce 1922 většinou mezi 6-18 Kč denně při pracovní době podstatně převyšující osm hodin.

V oblasti sociálního pojištění byl převzat rakouský a uherský systém s řadou zlepšení pro zaměstnance. V nemocenském pojištění dělnictva se rozšířil okruh osob do něho zahrnutých na všechny námezdní dělníky, byly zlepšeny peněžní i naturální dávky a zavedeny nové dávky rodinného pojištění. Podíl pojištěnců na úhradě pojistného se zmenšil ze 2/3 na polovinu. Roztříštěné instituce dělnického úrazového pojištění byly převedeny na centrální úrazové pojišťovny v jednotlivých zemích ČSR a také nemocenské pokladny byly sloučeny do větších celků atd.

V prvních poválečných měsících se oproti předválečné době podstatně rozšířily kolektivní smlouvy, ale ani v této době nebyla přijata jejich obecná právní úprava. Od roku 1921 zkomplikoval v některých případech uzavírání kolektivních smluv rozkol v dělnickém a odborovém hnutí, protože Rudé odbory odmítaly ve změněné politické situaci sociálně demokratické pojetí kolektivních smluv jako „nástroje třídního míru“ a spolupráce s podnikateli.

Závažným sociálním problémem poválečné éry byla nezaměstnanost, která se stupňovala návratem demobilizovaných vojáků a legionářů. Dále odpadnutí vojenských zakázek, nedostatek surovina a paliv, absence stavebního ruchu a poruchy v dopravě si již v prosinci 1918 vynutila uzákonění státních podpor v nezaměstnanosti. Podle zákona se měly vyplácet jen po dobu dvou měsíců, ale vzhledem k přetrvávající nepříznivé situaci na trhu práce byla platnost zákona prodlužována až do roku 1925.

Při obsazování pracovních míst byli preferováni legionáři, zejména v ozbrojených silách nebo jako úředníci a zřízenci ve státní správě, soudnictví a státních podnicích. Mnozí z nich nastupovali do oblastí s převážně německým osídlením nebo na Slovensko Podkarpatskou Rus. Do obou východních zemí přicházeli i další Češi, zejména na místa s požadovanou vyšší kvalifikací, protože mezi Slováky bylo takových lidí málo a mezi Rusíny téměř nikdo. Pro představu: ve školním roce 1917/18 chodilo na Slovensku do slovenských škol jen 30 000 (do maďarských škol 344 000 dětí) a 5 000 maďarských učitelů převyšovalo 10x počet slovenských učitelů.

V socialistickém hnutí se v letech 1919-20 stupňovala polarizace mezi přívrženci revoluce a reforem. K radikální levici se vedle značné části dělnictva a vesnické chudiny hlásil i početný okruh intelektuálů včetně předních představitelů kultury, zejména spisovatelů a básníků. Poválečná revoluční vlna kulminovala v roce 1920 (v tomto roce potlačen vládou pokus o generální stávku – viz. spor o středisko sociální demokracie Lidový dům v Praze). Svědčí o tom také intenzita stávkového hnutí. V zemědělských stávkách se obvykle prolínaly požadavky růstu mezd a radikální pozemkové reformy.