Ekologie stanovišť FZP
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
Jehličnaté lesy mají sklon k tvoření čistých porostů, zejména v oblastech chladnějších a klimaticky
nepříznivých. Keřové patro ve stinných jehličnatých lesích (Abies, Picea, Pseudotsuga, Tsuga aj.) je
velmi chudé, podobně i patro bylinné. Půda je často holá, pokrytá jen jehličím, při menším zápoji
28
mechy, lišejníky a kapradinami. Ve světlých porostech (Larix, Pinus) bývají souvislé porosty
brusnice (Vaccinium), vřesu (Calluna), vřesovce (Erica), v mechovém patře mnohé lišejníky
(Cladonia, Cetraria). Třebaže les je ekologicky chudý, má velkou životní sílu a vysokou
hospodářskou cenu: tvoří dlouhé přímé kmeny, na jednotce plochy je velký počet kmenů a také
produkce hmoty je v nejlepších oblastech této lesní formy největší, jaká je vůbec známá. Staré
porosty sekvoje obrovské (Sequoia gigantea) jsou přes 1000 let staré a mají výšku přes 100 m.
Porosty Pseudotsuga douglasii ze stejné oblasti dosahují výšky až 90 m při stáří několika set let.
Ovšem i smrkové a jedlové lesy v Evropě a v Americe dosahují někdy výšky 50 - 70 m.
V chladnějších oblastech opadavého, v létě zeleného listnatého lesa se vyskytují jako příměs druhy
r. Pinus, tvořící dokonce za zvláštních půdních podmínek (chudší a sušší půdy) i čisté lesy a dále
druhy r. Abies, Picea, Tsuga, Cryptomeria aj., což již charakterizuje přechodnou oblast k
jehličnatému lesu. Také v něm zaujímají druhy r. Pinus značné plochy na suchých písečných
půdách, kdežto na hlinitých vystupují náročnější jehličnany, zvláště druhy r. Abies a Picea.
Borovice mnohdy dokonce pro velký rozsah písčitých oblastí plošně převládají, nejsou však z
klimatického hlediska pro jehličnatý neopadavý les charakteristické. To platí i o vtroušených
listnáčích. Druhy olší jsou omezeny na údolní plochy, druhy bříz, vrb, topolů provázejí jehličnatý
les až k jeho severní hranici, tvoří však jen podřadnou příměs.