Ekologie stanovišť FZP

 Nejznámějším a na první pohled nejpatrnějším účinkem větru jsou vývraty či polomy, které působí 
někdy  katastrofální  škody.  Odolnost  stromů  vůči  větru  závisí  na  vytvoření  kořenové  soustavy. 
Ačkoliv  třídění  na  stromy  mělce  a  hluboce  kořenící  není  tak  úplně  stoprocentní,  přesto  platí,  že 
např. dub, jedle, borovice mají hluboký kořenový systém, ve kterém 1 (ve vyšším stáří i více) hlavní 
kořen jde do hloubky 2 i více metrů a postranní kořeny jsou rozmístěny pod povrchem země, smrk 
či bříza systém mělký, talířovitý, ve kterém hlavní kořen není vytvořen a existují jen podpovrchové, 
plošně rozmístěné postranní kořeny. 

 Vítr má důležitou roli i při ukládání sněhu do porostů, což je nejpatrnější na horách. Na návětrných 
místech je sníh odvát, na závětrných se ukládají závěje. Protože to při převládajících směrech větru 
bývá  na  stále  stejných  místech,  je  celkem  přirozené,  že  i  vegetace  takových  míst  se  liší  (viz. 
poduškovité formy pod sněhem). 

 Vítr, často  již téměř nepostihnutelný vánek, má značný vliv na výpar vody z půdy i  listů  stromů. 
Proto silné zeslabení větru v lese příznivě zmenšuje výpar vody z půdy i porostu a naopak zesílený 
účinek  větru  působí  stoupání  transpirace  a  tím  i  fyziologickou  suchost,  projevující  se  špatným 
vzrůstem, zasycháním vrcholů apod. 

 Vítr  zprostředkuje  opylování  větrosnubných  druhů,  má  důležitou  úlohu  i  při  roznášení  semen  a 
plodů.  Pyl  bývá  roznášen  na  vzdálenosti  desítek,  někdy  i  stovek  km,  semena  smrku,  borovice, 
modřínu byla nalezena na povrchu sněhu ve vzdálenosti 10 - 15 km od nejbližších plodných stromů.