rozbory děl ke zk.

Připluje plavec, který Jarmile oznámí, že Vilém má být popraven za vraždu svého otce (ten byl svůdcem Jarmily). Protože Vilém byl v mládí vyhnán z domu (poté se stal vůdcem loupežníků), nevěděl, že je to jeho otec. Jarmila se poté utopí v jezeře.

1. intermezzo:

• Sbor duchů a příroda (zvířata, rostliny, mraky, vítr) se připravují na popravu Viléma

2. zpěv: - situace před popravou

• Vilém se ocitá ve vězení, přemýšlí o svém životě a o smrti

3. zpěv: - cesta na popravu

• Vilém jde na popraviště, K. H. Mácha zde popisuje krásnou krajinu, se kterou se Vilém loučí. Na popravišti je Vilémovi useknuta hlava, tělo je vpleteno do kola a lámáno.

2. intermezzo:

• Loupežníci truchlí nad svým pánem, obraz horské přírody

4. zpěv: - autor se vplétá do děje

• Poutník (autor) se prochází po místech, kde se děj odehrával, přemýšlí o svém vlastním životě, uvědomuje si, že dětství už je pryč, je smutný.

• Mácha svůj život vnímal jako život Vilémův

básnické prostředky

rytmus:

• jamb = nepřízvučná a přízvučná slabika (U ­– ), př. Byl pozdní večer – první máj

• trochej = přízvučná a nepřízvučná (– U), př. Stojí hory proti sobě

jazyk:

• Epiteton: básnický přívlastek, má charakter obrazného pojmenování, zdůrazňuje určitou vlastnost (př. bledé jasno)

• Metafora a personifikace: (př. o lásce šeptal tichý mech)

• Gradace: stupňování (př. hlubokoť stopen v jezera klín, však hlouběji ještě u vodu vryt)

• Přirovnání: (př. oko spočívá nehnuté jak v neskončenost napnuté)

• Oxymóron: spojení slov, jejichž významy si odporují (př. mrtvé milenky cit, umřelé hvězdy svit)

• Zvukomalba: (př. řetězů řinčí hřmot)

O díle: Máj je lyrickoepická skladba Karla Hynka Máchy vydaná roku 1836. Bývá považována za vrcholné dílo českého literárního romantismu. Mácha v této skladbě zcela vybočil z obrozeneckého programu 1. poloviny 19. století a pojal ji jako osobní zpověď rozervaného romantického člověka plného nejistot a otázek po smyslu života. Máj má 4 zpěvy a 2 intermezza. Dílo obsahuje velké množství metafor, časté řetězce oxymorón („…zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit…“). Hojné jsou básnické přívlastky, spojování protikladných představ, kontrastů (světlo/tma, život/smrt), kombinace barev („růžové nebe, modré mlhy“), vyjádření pohybu a napětí dynamickými slovesy (zasvítnuto), metafory (bledá tvář luny), metonymie (hrdliččin zval ku lásce hlas), inverze (jak holoubátko sněhobílé), gradace (rychlý to člunek, blíže a blíže), kakofonie (vězení, 2. zpěv), eufonie a epizeuxis (3. zpěv). Hlavním literárním vzorem Máje je poesie polských romantiků, které Mácha velmi dobře znal. Autor užívá spisovnou češtinu, jazyk archaický, knižní i básnický.