rozbory děl ke zk.

Jazyk a styl: Předzpěv je po vzoru antiky a renesance složen časoměrnou prozódií, konkrétně elegickým distichem. Následné básně psané formou sonetu jsou tvořeny přízvučným sylabotónickým veršem s převahou pětistopého trochejského rytmu. Významným těžištěm básní je rým, a to jak z hlediska zvukového, tak i sémantického.

Karel Hynek Mácha - Márinka

(1810 – 1836)

• nejdůležitější postava českého romantismu, ve své době nebyl příliš uznáván, měl ale vliv na pozdější generace (př. májovci), první se k Máchovi přihlásil K. J. Erben, dále J. Seifert, V. Nezval, E. Hrubín

• odkaz na Máchu v díle Máchovské variace (Josef Hora; 1936) - dílo obsahuje 16 básní, ,,portrét“ K. H. Máchy jako věčného poutníka, objevují se zde motivy z Máje (vězeň, poutník, …), objevují se úryvky z Máchových deníků

• studoval filosofii a práva

• ovlivněn evropskými romantiky (např. Byronem)

• hrál ochotnické divadlo (zde se seznámil s Eleonorou Šomkovou)

• cestoval → to se odrazilo v díle Křivoklad

• onemocněn → v roce 1836 zemřel (ostatky na Vyšehradě)

• toužil po svobodném a silném národu – v jeho dílech se objevuje protiklad snu s realitou

žánr povídky (obrazu ze života) mezi romantismem, biedermeierem a realismem

Próza Márinka měla v české lit. 30. let osobité postavení. Márinka - hypokoristikon Marie - odkazuje k paně Marii. Ale tato linie není v textu silně tematizována jako v mariánském stylu. Marinka sama je zjevením velmi výrazným. Spadá do žánru povídky. V dané době se dotýkala žánru nesmírně populárního.

Obrazná část tohoto označení žánru odpovídá samotná atmosféra této povídky, která je rozprostřena do Prahy ale je uchopena specifickým úhlem pohledu prostřednictvím vypravěče v ich-formě. Vypravěč - muž Hynek, básník. Jasný rys prózy, která je subjektivně zaměřená, na prožitek mluvčího. Vše sděleno z vnitřní perspektivy. Nenajdeme zde objektivní náhled vypravěčův. Akcent na obraznost, subjektivitu.

Praha - objektivní náhled na ni. Nejdříve vidíme žebráka, otce márinky, který čeká na Hynka s dopisem. V dopise stojí zásadní Marinčino sdělení - vyznání lásky básníkovi. Dřív nebylo společensky možné, aby mu to sdělila osobně, proto to napsala v dopise a poslala po otci. Dřív se všichni dorozumívali prostřednictvím dopisů.

Hned na začátku vidíme postavu otce, který zprostředkovává sdělení. On sám se označuje jako žebrák, ale když se na něj podíváme, tak je oblečený čistě, má bílé kamaše, záplatovaný šat ale čistý. Není to tedy přímo žebrák. Nejeví žádné známky velké chudoby. Kontrastní obraz žebráka v porovnání s žebráky v evropských literaturách (Bídníci...)

Žebrák se pohybuje v terénu, který opravdu tenkrát v Praze existoval.

Není to próza jako taková. Je rozkládána různými dílčími žánrovými vstupy. V textu se objevují i jiné typy žánru. Žánr písně - kterou pěje Márinka, ale je sdělována i úvodem - navozuje letní atmosféru Prahy. Dále také verše.