Sikora - bakalářská práce

S metodou zakotvené teorie souvisí především dva klíčové pojmy, teoretická citlivost a významová jednotka.

Teoretická citlivost je schopnost náhledu výzkumníka do souvislostí výskytu, vývoje a charakteru zkoumaného jevu. Je to schopnost dát údajům význam, rozlišit související od nesouvisejícího, podstatné od nepodstatného a porozumět tomu. (Miovský, 2006)

Významová jednotka je určitý vymezený úsek textu, který nese nějakou informaci. Počátek procesu kódování prakticky nelze vyložit bez začlenění nástinu významové jednotky. (Glaser a Strauss, 1967, in Miovský 2006; Corbin a Strauss, 1990, in Miovský, 2006)

Jak jsem již rovněž zmiňoval výše, v rámci zakotvené teorie využívám techniku otevřené kódování.

Otevřené kódování je považován za poměrně univerzální a velmi efektivní způsob, jak zahájit stěžejní analýzu dat. Prostřednictvím otevřeného kódování lze následně vybudovat mnoho jiných propracovaných analytických technik. Pod pojmem kódování obecně rozumíme operace, pomocí nichž jsou údaje rozebrány, upřesňovány a složeny novým způsobem. Při otevřeném kódování je souvislý text rozbit na jednotky, kterým jsou přidělena jména, a poté s takto nově označenými částmi textu výzkumník dále pracuje. Nejprve tedy analyzovaný text rozdělíme na jednotky. Hranice jednotky bychom měli volit nikoliv formálně, nýbrž podle významu, kdy se jednotkou se stává celek různé velikosti (slovo, případně však i delší souvětí). Hranice některých významových jednotek se však jistě mohou překrývat. Následně každé takto vytvořené jednotce přidělíme nějaký kód, tedy jméno nebo označení. (Švaříček a Šeďová, 2007)

Podle Lee a Fieldinga (2004, in Švaříček a Šeďová, 2007) je kódem slovo nebo krátká fráze, jež určitým způsobem vystihuje nějaký typ a odlišuje ho od ostatních. Obvykle si při volbě kódu klademe otázku, o čem daný souvislý text vypovídá, jaký jev či téma zastupuje.

Rozdělování textu na jednotky a výběr kódu k těmto jednotkám se ve skutečnosti odehrává souběžně, a to tím, že určíme, o čem jednotka vypovídá, přičemž stanovíme i její hranice. Běžně při otevřeném kódování postupujeme tak, že do datového záznamu vepisujeme značky pro ohraničení jednotek a názvy kódů. Kódy nejprve formulujeme tak, že se snažíme vytvořit „nálepku“, která by co nejlépe odpovídala charakteru našeho datového dílu ve vztahu ke zvolené výzkumné otázce. „Výzkumná otázka (ať základní nebo specifická) tvoří pomyslné síto, skrze které svoje data „pasírujeme, a tvar jednotlivých kódovaných částí tak závisí na tom, jak jsou tvarovaná oka tohoto síta.“ (Švaříček a Šeďová, 2007, s. 214)

Jako kódy můžeme používat odborné termíny, které by měly odpovídat tomu, co je v textu zastupováno, nebo možnost tzv. in vivo kódů, kdy jako kódy fungují jisté výrazy, které užívají sami respondenti. Časem zjišťujeme, že se různě pozměněné informace, jevy či výpovědi opakují a označíme je kódy, které jsme vytvořili už dříve. Postupně se ke kódům vracíme, znovu je zaznamenáváme a popřípadě je podle potřeby přejmenováváme. V průběhu kódování bychom měli být schopni zpětně dohledat úsek, který jsme označili určitým kódem. K obsahům jednotlivých kódů si s kódováním zároveň zhotovujeme poznámky (mena), které nám v tomto případě pomáhají uchovat náhlý analytický nápad a tím i rozšířit využití kódu za hranice jednoho případu. (Švaříček a Šeďová, 2007)