Sikora - bakalářská práce

V pubescenci je velmi důležité především hodnocení vlastního vzhledu. V souvislosti s tělesným dospíváním mění zevnějšek, což pobízí k úpravě sebepojetí. (Vágnerová, 2000)

Dospívající nyní začíná pečlivě zkoumat vlastní zevnějšek. Především jedinci s celkově nízkým sebehodnocením nacházejí různé odchylky, které zveličují a kvůli nimž se trápí. V souvislosti s tím mladý člověk skutečně začíná o sebe a svůj vzhled dbát a přísněji volí oblečení, účes apod., a to někdy i záměrně v rozporu ke vkusu rodičů. Snaha o dosažení autonomie (nezávislosti) může v krajních případech být spojena také s poruchami příjmu potravy. (Langmeier, 1998)

Jako součást vlastní identity je také dosažení jasné sexuální identity, tedy snaha být dobrým, „správným mužem či ženou.

Na počátku období pubescence u většiny pubescentů obvykle rychle klesá úroveň sebehodnocení s projevováním otázek po vlastní totožnosti, což se obvykle nejvýrazněji projevuje do věku kolem 15 – 16 let. (Langmeier, 1998)

Samotné hledání identity je kromě pasivního poznávání sebe sama, tedy zesíleného sebepozorování, zkoumání svého zevnějšku i svých psychických vlastností a snahy o porozumění vlastním myšlenkám a emocím, také aktivnější experimentace. „Dospívající si záměrně zkouší různé postoje, někdy cvičí před zrcadlem různé výrazy obličeje, záměrně mění rukopis, často střídá zájmy.“ (Langmeier, 1998, s. 156)

V období dospívání se morálka mnohých dětí posouvá na postkonvenční úroveň. Dospívající tedy vědomě přijímá základní normy a principy, které rozhodují o tom, co je či není správné a dobré.

Mnohdy má však dospívající sklon vnímat svět černo-bíle a odmítá možnost jakéhokoliv kompromisu. Děti v tomto věku jsou obvykle citlivé na každý náznak nespravedlnosti a často mezi lidmi zdůrazňují absolutní upřímnost. Ve svém morálním ohledu jsou někteří dospívající až nadměrně sebekritičtí a zpravidla se trápí již jen možnými nebo myšlenými důsledky svého chování. Kritičnost se však častěji vztahuje spíše na okolí a v jejich vlastním praktickém jednání se příliš neuplatňují obecně uznávaná pravidla jednání a rozhodování. Tato skutečnost bývá často jak zdrojem konfliktů s okolím, tak i zdrojem zklamání pro jedince samého. (Langmeier, 1998)

Objevení vlastní jedinečnosti zpravidla znamená zřetelně se odlišit od jiných, což je spojeno se snahou o stále větší samostatnost, nezávislost na rodičích a společenské uplatnění. Projevem nejistoty mladého člověka v otázce identity a obranou proti úzkosti bývají mnohé negativní vnější projevy dospívajících nebo také přehánění rozdílů a konfliktů s rodiči. V takových případech je hlavním cílem konfliktního chování snaha získat odezvu okolí a ujistit se o vlastní hodnotě. Právě takovéto nejistotě by měl vždy být přizpůsoben výchovný přístup rodičů i učitelů. (Langmeier, 1998)