Sikora - bakalářská práce

Langmeier (1998) pojednávající o pubescenci v rámci období dospívání uvádí samotné období pubescence jako 1. období dospívání, 2. období pak jako adolescence. Období pubescence zde rozděluje na dvě fáze, které stručně charakterizuje následovně:

a) Fáze prepuberty (první pubertální fáze) – začíná prvními známkami pohlavního dospívání (prvé sekundární pohlavní znaky) a obyčejně i „vlnkou“ urychlení v růstové křivce. Končí nástupem menarché u dívek, resp. analogickým vývojem u chlapců (první emisí semene – noční polucí). U většiny našich dívek trvá tato fáze zhruba od 11 do 13 let. U chlapců probíhá fyzický vývoj asi o 1 až 2 roky později. Tato fáze puberty přibližně odpovídá Mackově časné adolescenci.

b) Fáze vlastní puberty (druhá pubertální fáze) – nastupuje po dokončení předchozí fáze a trvá do dosažení reprodukční schopnosti. První menstruace bývají zpravidla anovulační (bez uvolnění zralého vajíčka z vaječníku) a často nepravidelné. Pravidelný ovulační cyklus (podmíněný sekrecí hormonu ICSH) a schopnost oplození se tedy dosahuje až za nějaký čas po prvých menstruacích, zpravidla za 1 – 2 roky. Podobně je i reprodukční schopnost chlapců dosahována o něco později, po dokončení vývoje hlavních sekundárních pohlavních znaků. Zhruba můžeme období vlastní puberty vymezit věkem od 13 do 15 let.

Období pubescence je tedy především významný biologický mezník, s čímž také souvisí tzv. sekulární akcelerace. Jde o urychlení biologického dospívání, které se v minulých desetiletích projevilo značně výrazně. Toto urychlení již pravděpodobně dosáhlo svého vrcholu, a tudíž zde došlo ke stabilizaci, neboť dospívání je limitováno geneticky a podle různých autorů se nemůže libovolně posouvat do nižšího věku. (Steinberg a Belsky, 1991)

Biologické dospívání může mít však i delší trvání.

U dospívajících, kteří jsou celkově nejen méně flexibilní, ale jsou si také například méně jistí v sociálních vztazích či nejsou dostatečně spokojeni s výsledky ve škole a zažívají nejistotu v souvislosti ke své budoucnosti, je pro ně charakteristický status moratoria (psychosociální moratorium). (Macek, 1999)

„Tělesné dospívání se všemi svými důsledky (jako je růst postavy, proměna proporcí, sekundární pohlavní znaky, funkce pohlavních orgánů atd.) podmiňuje dost významnou změnu, jejíž subjektivní zpracování může pro pubescenta představovat zátěž. Tělesné zrání je stimulem pro další změny, které mohou úspěšně proběhnout jen tehdy, jestliže je na ně jedinec dostatečně připraven. To znamená, že má předpoklady pro rozvoj kompetencí, potřebných k emancipaci z nejrůznějších, nyní již vývojově překonaných vazeb (např. na aktuální časoprostor, na rodinu jako určující sociální skupinu). Jde o proces, který má svoje psychosociální důsledky.“ (Vágnerová, 2000, s. 210)