Sikora - bakalářská práce

Kromě sociální reaktivity a sociálních kontrol se ve školním věku rozvíjí zejména také třetí složka socializačního procesu, kterou je osvojování sociálních rolí, tedy vzorců chování očekávaných od určitého jedince za určité situace. Ve školním věku mají pro vývoj dítěte význam tři oblasti, jsou jimi rodina, škola a vrstevnická skupina. (Langmeier 1998, Vágnerová 2005)

Součástí identity mladšího školáka je příslušnost k rodině. Soužití v rodině tvoří soubor různorodých a zpravidla ustálených vzájemných působení rolí. Patří zde především charakteristické vztahy mezi rodiči a dětmi. „Úplná rodina je vztahovým rámcem, který zahrnuje oba rodiče a popřípadě i další její členy, jako jsou sourozenci, prarodiče atd. Otec i matka jsou naprosto samozřejmou součástí rodiny jako jedné z významných složek světa dítěte. Sdílejí s ním převážnou část jeho života, jsou zapojeni do společné běžné denní rutiny.“ (Vágnerová, 2000, s. 170 – 171)

Kromě rodičů je důležitým faktorem vztah mezi sourozenci. Kde je malý věkový rozdíl a téže pohlaví, bývají vztahy mezi sourozenci pevnější a trvalejší. Speciální postavení tvoří role jedináčka, který má v rodině možnost porovnávat se jen s dospělými. Jedináček tedy nemá rovnocenného partnera, není mu umožněno zažít pocit solidarity a podpory na úrovni sourozeneckých vztahů a dosáhnout zkušenost s řešením konfliktů tohoto typu. (Kuric, 1986; Vágnerová, 2005)

Ovšem nejvýznamnější role pro děti ve školním věku je bezprostředně již naznačována role školáka, kdy dítě plní povinnou školní docházku a díky tomu získává jisté sociální postavení, jde o obecnější roli. Specifičtější roli zaujímá role žáka, což vymezuje chování dítěte ve vztahu k učiteli jako nadřazené autoritě a ve vztahu k výkonu, který je chápán jako cíl výuky. V průběhu školního věku ubývá potřeba emoční podpory dítěte a roste důraz na jeho profesní kompetence a správný přístup. „ Role žáka určuje sociální identitu dítěte, která je dána i jeho příslušností ve třídě. Zvládnutí této role vyžaduje překonání egocentrického způsobu uvažování, osamostatnění z vázanosti na rodinu a přijetí určité zodpovědnosti.“ (Vágnerová, 2002, s. 231) Ve středním školním věku namísto učitele začíná mít však větší důležitost třída, tedy již zmiňováni spolužáci. Role spolužáka je určena vztahy k dětem, s kterými chodí do stejné třídy. (Vágnerová, 2002)

Vedle vztahů dítěte ke skupině spolužáků je zde důležitá o něco obecněji pojatá, také již výše zmiňovaná, vrstevnická skupina. Obvykle vzniká na základě snadnosti vzájemného kontaktu. Vytváří se tedy v rámci třídy nebo okruhu bydliště, popřípadě mezi rodinnými příslušníky apod. Právě ve vrstevnické skupině dítě nejčastěji nalézají kamarádské vztahy. Ve skupině kamarádů získává odlišné zkušenosti než od sourozenců. Kamarádi dítěte školního věku jsou většinou stejného věku a pohlaví. Lze si je vybrat a sdílet s nimi různé zážitky a zkušenosti. V rámci vrstevnické skupiny časem dochází k dokonalejšímu rozlišení a vymezení sociálních rolí. Dítě zde získává určité postavení, což má určitý status, např. pozice outsidera, baviče, hvězdy apod. Ve skupině dětí se prohlubuje zejména schopnost soupeřit, ale i spolupracovat. Role soupeře bývá však snadnější, neboť role spolupracovník požaduje poněkud zralejší mechanismy. (Vágnerová, 2005; Vágnerová, 2000)