Sikora - bakalářská práce

Proces učení získává ve školním věku novou kvalitu tím, že se mnohem více opírá o řeč a je značně častěji plánovité. Dítě si osvojuje v širší míře i jisté obecnější postupy učení, tj. „učí se, jak se učit“, což má pro jeho další pokrok ve školním vzdělávání rozhodující význam a je ve svých oddálených následcích závažnější, než jaký počet poznatků si osvojí. (Langmeier, 1998)

Kognitivní vývoj v prepubescenci

Na počátku školního věku se logické usuzování dětí týká jen konkrétních věcí, jevů a obsahů. Teprve až kolem 11 let je správně se vyvíjející dítě schopno vyvozovat soudy, a to i zcela formálně.

Podle psychologa J. Piageta dítě již mezi 6 a 7 rokem chápe identitu (při pokusu s korálky chápe, že ve dvou skleničkách s různě úzkým dnem je stále stejný počet korálků, pokud jsme do žádné nic odlišně nepřidali ani neubrali), zvratnost (reverzibilitu – korálky můžeme přesypat zpět do jiné skleničky a tím si ověříme jejich stejné množství), vzájemné spojení různých myšlenkových procesů do jedné sekvence (zhodnocení výšky a šířky skleničky) apod.

Nyní dítě také dokáže pochopit zahrnutí (inkluzi) prvků do třídy. Skutečně odlišuje prvek (např. žlutý bonbón) a třídu (bonbóny vůbec).

Co se týče IQ, bývá u dětí celkově významně závislé na výkonně motivační stránce osobnosti a na dobrém pracovním postoji. Tyto vlastnosti mohou být značně ovlivněny výchovou v rodině i ve škole.

Obraz o tvořivém myšlení, přinášející nové a rozmanité způsoby řešení namísto jediného správného, s čímž souvisí originalita a pružnost, se v dětství spíše přehlíží a výchovně málo rozvíjí a vzácně systematicky posiluje. (Langmeier, 1998)

Emoční vývoj a socializace v prepubescenci

Vlastní způsoby chování se děti učí modelovat nejen pouze podle rodičů, neboť významnými osobami jsou jim stále více učitelé, spolužáci a skupiny dětí mimo školní třídu. V souvislosti se způsoby sociální reaktivity, přináší skupina dětí příležitost k hojnějším a odlišnějším interakcím. Dítě si však také, kromě obecně platných norem, musí osvojit různá pravidla, která určují jeho chování právě v celkovém školním prostředí. (Langmeier, 1998; Vágnerová, 2000)

Samotný emoční vývoj a schopnost seberegulace v průběhu školních let rychle narůstá. Dítě ve školním věku se stává schopné vlastní vůlí podle potřeby své city potlačit nebo naopak zřetelně vyjádřit. Školní děti s dobrou emoční kompetencí si dobře uvědomují vlastní pocity i emoce druhých lidí. Emoční kompetence značně ovlivňuje úspěšnost dítěte nejen v sociální interakci, ale i např. při zvládání školních nároků. (Langmeier, 1998) „Emoce mohou ovlivňovat kvalitu výkonu, mohou školáka aktivizovat i tlumit.“ (Vágnerová, 2002, s. 194) Citové prožitky také poskytují základní informaci o určité situaci, přispívají sice spíše k povrchnímu, avšak rychlému hodnocení situace. (Vágnerová, 2002)