Sikora - bakalářská práce

Pro pozdější život v dospělosti je také obzvlášť důležité upevnění sexuálních rolí. Poněkud odlišné chování se v naší společnosti očekává jak od muže, tak od ženy. V prepubescenci dítě soudí, že vnější vzhled musí již odpovídat jeho pohlaví. Rodiče převážně nevědomky posilují chlapecký či dívčí způsob chování tím, že dítěti dávají najevo své ocenění nebo mu vyjádří odpor. V dnešní době jsou potíže v přebírání pohlavní role stále častější. Pro objasnění pohlavní role dítěte napomáhají zejména informace, které si děti předávají mezi sebou. Poznávat význam sexuality se děti přirozeně také učí při manipulacích s vlastním genitálem, popřípadě ukazováním a prohlížením genitálu atd. Proto ani toto období není dobou úplné latence. (Langmeier, 1998, s. 134) „Rodiče a učitelé někdy přijímají zprávy o podobných aktivitách dětí velmi rozzlobeně; zapomínají, že žádná funkce nevzniká zčistajasna hotová, ale že se vyvíjí po stupních z primitivních forem. Jestliže je vývoj osobnosti dítěte v tomto případě narušen, bývá to často spíše následek nevhodných zásahů dospělých, kteří dítě trestají a dokazují mu, jak je „špatné“, a tak narušují jeho sebecítění.“ (Langmeier, 1998)

Vývoj identity a sebepojetí v prepubescenci

Ve školním věku si dítě také zejména osvojuje vlastní záměrné sebepojetí a sebehodnocení, čemuž dosahuje přijímáním různých rolí, především z pozice ve skupině vrstevníků. Pro dítě již nejsou podstatné pouze jeho objektivní charakteristiky, neboť kromě nich stále více poznává také své psychologické vlastnosti a schopnosti. Již téměř na počátku své školní docházky začíná chápat, že lidé mají své stálé psychologické charakteristiky, což dítěti až nyní umožňuje skutečně se srovnávat s druhými a tím si vybudovat i stálejší úroveň sebehodnocení. Vlastní zkoumání a poznávání dítěte sebe sama (introspektivní zaměření) je zřetelné v deseti letech. Např. na otázku „Jak poznáš, že jsi veselý?“ desetileté dítě zpravidla odpoví reálným odkazem na vnitřní stav, „protože se tak cítím“. V těchto letech děti obvykle mluví o svých pocitech velmi často. (Langmeier, 1998)

Úroveň sebehodnocení bývá v prepubertě u dětí od osmi let většinou stabilní. Při sebehodnocení je podstatné mimo jiné také posuzování vlastní školní úspěšnosti, jež v průběhu školní docházky souvisle klesá, a to vlivem opírání se o srovnávání se s druhými v rámci svého sebehodnocení. Nízké sebevědomí značně snižuje motivaci ke školní práci, což také způsobuje snížení vlastních školních výkonů. Naopak kladné sebehodnocení má velký pozitivní význam pro duševní zdraví. „Člověk, který si sám sebe realisticky necení, má obyčejně problémy i ve styku s druhými lidmi.“ (Langmeier, 1998, s. 135)