Sikora - bakalářská práce

Díky takovému myšlení bývá dosahováno několika hlavních pokroků. Dospívající chápe abstraktní pojmy jako právo, spravedlnost a je schopen s nimi zacházet. Uvažuje o možných alternativních řešeních, které systematicky zkouší a hodnotí. Vytváří si různé hypotézy a ověřuje jejich platnost. Dokáže vytvářet domněnky, které nejsou opřené o reálnou zkušenost, běžně také aplikuje logické operace nezávisle na obsahu soudů. (Langmeier, 1998)

Dospívající srovnává realitu s tím, co by mohlo či mělo být, tedy se stavem, který si ve své mysli utvoří jako ideál. Obvykle tak připouští kritický přístup k myšlení, často vyjadřuje nespokojenost, zklamání, nejasné toužení či vystupňovaný pesimismus. (Langmeier, 1998)

Formální operace umožňují i častější mravní soudy, jež berou ohled na druhého, z jehož zorného úhlu se nyní jedinec dokáže také dívat sám na sebe. Dokáže tak lépe zaměřovat pozornost na vlastní jednání, myšlení i cítění. Skořepa (1940, in Langmeier, 1998) pojednává o tzv. centripetální (dostředivé) tendenci, pomocí níž je ke světu i k sobě samému umožněno nové vidění života, poskytující bezpečnější ústředí budoucímu rozhodování a jednání.

Emoční vývoj a socializace v pubescenci

„Pubescent se začíná osamostatňovat z vázanosti na rodiče, značný význam pro něho mají vrstevníci, s nimiž se ve větší míře než dříve ztotožňuje. Zakončuje povinnou školní docházku a volí si svoje budoucí povolání, které bude spoluurčovat i jeho sociální postavení.“ (Vágnerová, 2000, s. 209) Dospívání bývá obdobím prvních lásek, dosahuje se prvních zkušeností s počátky partnerských vztahů. Ačkoliv jsou mnohé změny závislé především na biologických podmínkách, významný vliv mají také psychické a sociální faktory, které jsou ve vzájemné interakci (vzájemně na sebe působí). (Vágnerová, 2000)

K hlavním vývojovým úkolům v období dospívání patří především jednak uvolnění se z nadměrné závislosti na rodičích a jednak nabývání rozlišenějších a důležitějších vztahů k vrstevníkům obojího pohlaví. Postupné osamostatňování, rozšiřování a rozrůzňování sociálních vztahů je v tomto období rozhodující pro dostatečné převzetí budoucích základních manželských a rodičovských rolí. (Langmeier, 1998)

Pro snadnější proces emancipace od rodiny, který je nezbytný pro osobní zrání, jsou pro dítě významné hlubší, jistější a méně konfliktní vztahy v rodině. Dítě si zpravidla hledá vlastní způsob, jak by postupně dosáhlo potřebné samostatnosti, přičemž by neztrácelo pozitivní vztah ke svým rodičům. Mnozí se brání proti úzkosti ze ztráty stávajících jistot tím, že se proti rodičům bouří, kritizují je, vytýkají jim různé nedostatky nebo se stydí za projevy jejich lásky a odmítají jejich nadměrnou kontrolu. Jinde třeba i nekriticky přijímají nové vzory a nové životní cíle. Při nezdaru uvolnit se z přílišné závislosti na rodičích a částečně přesunout své vazby na vrstevníky, může dítě například lásku k rodičům obrátit v nepochopitelnou nenávist apod. Dospívající však sám svým afektům nerozumí a vykládá je obvykle rodičům jako zaviněné jejich nerozumným chováním. Někteří dospívající naopak odmítají nové vztahy a sestupují na předcházející úroveň infantilní (nevyspělé) závislosti. Jiní se uzavírají do světa denního snění, do fantazií nebo bývají zalíbení v pocitech ublíženosti a utrpení. Někteří se zase mohou uzavírat vůči vrstevníkům a odmítat jejich životní styl. Někdy se třeba také projevuje hluboký zájem o filosofické uvažování nad smyslem života, což lze rovněž považovat za způsob zřeknutí se případných dopadů emancipace od rodičů. Tyto a mnohé další způsoby řešení základních psychosociálních konfliktů období u většiny dospívajících nakonec pomáhá najít svou zdárnou cestu. Za normálních okolností se však dospívající snaží udržovat pozitivní vztahy k rodičům. V zásadě mění jen vnější způsoby svého chování, základní hodnoty a morální postoje převzaté od rodiny si však obvykle uchovávají. Často vznikají konflikty ohledně specifických pravidel, zákazů a příkazů, jež jsou dosívajícím pokládané jako neodůvodněné a velmi omezující. Ačkoliv si mnoho dospívajících přeje, aby je rodiče méně omezovali, svým chováním však sami mnohdy dávají najevo potřebu vedení a přiměřené kontroly. (Langmeier, 1998)